červencové Skotsko - II. díl

Čtvrtek, 23. 7. 2009

Den technický (Falkirk wheel, námořní muzeum, přístav), první (a poslední) koupání v Severním moři, aberdeenská pláž

Dodrželi jsme budíček v 7:00 a v 8:30 jsme odjížděli od hostelu. Při první zastávce na Falkirk wheel překvapivě opět pršelo. Přesto jsme strávili asi hodinu fascinovaným pozorováním tohoto výdobytku techniky, díky němuž lodě překonávají mnohametrový výškový rozdíl.


V infocentru jsme objevili prodavačku, která byla před 3 lety v Praze, a která nám potvrdila, že déšť je ve Skotsku skutečně normální věc.
Přes Perth a Dundee jsme s malou zastávkou v nově otevřeném podniku poobědvali, zjistili jsme, že i tojtojky mohou být voňavé a čisté. Přibližně kolem čtvrté hodiny jsme dorazili do města Aberdeen, rychle se zaregistrovali v hostelu (jediném, kde byla naše výprava rozdělena podle pohlaví) a vyrazili do města, aby nám nezavřeli námořní muzeum.
Město Aberdeen nás přivítalo nezvykle slunečným počasím. Ani to však nemohlo oživit jednotvárnou šeď výstavních dvoupatrových budov v centru. Všechny stavby v Aberdeen jsou postavené z šedé žuly (město je ve Skotsku známe jako „žulové město). Naprosto monstrózním dojmem působí budovat Marischal College, kterou v roce 1953 založil hrabě Marischal. Podle průvodce jde o druhou největší žulovou stavbu na světě (po madridském Escorialu). Aberdeen tepe čilým životem, po hlavní ulici Union Street brouzdají stovky nákupuchtivých mladých velmi načančaných lidí. Kdo má rád městský noční život, přijde si v přístavním městě na své. Přístav je zde skutečně velký, ostatně město vzkvétá především díky ropě a plynu ze Severního moře.

Nejvíce nás asi uchvátila rybářská vesnička miniaturních rozměrů. Stejně jako celé město je zbudovaná z šedé žuly, ovšem svou velikostí, množstvím kytek a absencí vyfintěných lidí v uličkách vzbuzuje pocit útulného domova.

Velkou radost nám udělala i písečná aberdeenská pláž. Kluci si vyhráli s přehradami s vodou, my holky jsme otužile stiskly zuby a smočily nohy v Severním moři. Je nutno dodávat, že označení „ledové“ je zde dosti na místě?

Po vydovádění jsme se vydali zpět do města hledat nějaký typicky skotský podnik na večeři. Nejdřív se nám postavilo do cesty několik fastfoodů, kterým jsme lehce odolali, poté přišla indická restaurace, pak čínská, ale zvládli jsme projít i kolem italské, takže jsme skutečně došli do skotské restaurace, kde jsme vyzkoušeli poprvé skotské jídlo zvané hagis (z mletého jehněčího a raději nechceme vědět čeho ještě).

Do hostelu (SYHA) jsme došli až kolem půldvanácté, a protože klukům již v pokoji pochrupovali spolunocležníci, rozbili jsme hlavní stan v dívčím pokoji (který byl pouze pro nás tři děvčata). Zalehli jsme až dlouho po půlnoci


Pátek, 24. 7. 2009
Den zámku Craigievar (v rekonstrukci), palírny whisky, trosek katedrály Elgin, kláštera Pluscarden a městečka Inverness. Nejdeštivější den.

Pro změnu jsme opět vyjížděli ze města za vydatného deště. Po cestě jsme se rozhodli odbočit na zámeček Craigievar, který má být podle průvodce nejhezčím zámkem v údolí řeky Don. Zda je či není jsme nakonec nemohli rozhodnout, protože je momentálně zavřený kvůli rekonstrukci a obklopuje ho ze všech stran velmi šedivé lešení, ale alespoň nám na to vysvitlo sluníčko...
Pobavili jsme se však při jeho hledání, protože navigace nás zavedla do hluboké divočiny s uzounkými (ale přesto velmi kvalitními) silnicemi, krajiny kopců a vod, vřesu a zcela výjimečně také stavení. Měli jsme příležitost na své zbloudilé cestě ochutnat maliny, které dozrávaly u cesty a promluvit s takzvaným „lokálem“, rozuměj místním, který nám poradil svou skotskou mluvou, kudy z té šlamastyky ven.

Ve druhé půli dne (opět chvíli předtím, než jsme se blížili k dalšímu cíli) se vydatně rozpršelo. Dojeli jsme do Dufftown, tam jsme v Ičku zjistili, kde najdeme palírnu a vyrazili se schovat na prohlídku po rodinném závodu pravé skotské whisky nesoucí jméno rodiny Glenfiddich. Po prohlídce si whisky a její výroby získala u celé výpravy skutečný obdiv, ovšem pravý labužník skotské se z nikoho nestal ani po ochutnávce zdarma.
Když došlo na rozhodnutí, všichni jsme koupili daleko sladší a slabší a voňavější skotskou sherry. Dle rady z Ička jsme zůstali v destilerce i na oběd, ovšem z „very reasonable“ restaurace se vyklubal podnik se spíše vyššími cenami. Pochutnali jsme si však na houbové polévce (méně už na přiložených sušenkách zvaných oatcakes) a vyzkoušeli jsme další variantu přípravy jehněčího – opět nezklamalo. Palírna nás mile překvapila profesionalitou a marketingovou propracovaností sebemenších detailů (například i dámských záchodů). Protože stále vydatně pršelo i po skončení prohlídky, nezbylo než přeložit výlet do přírody na jiný den a jiné místo a vyrazit dál.
Další cesta nás zavedla do ruin katedrály v Elgin.
Místo je pouze minimálně zachované, ovšem okouzlující. Podle průvodce katedrála zanikla kvůli tomu, že za války rozebrali střechu, aby měli z čeho vyrábět kulky a pak už stavba sloužila jen jako zásobárna materiálu pro široké okolí. Tak jsme se dozvěděli, že stojí za to zajet do nedalekého fungujícího mužského kláštera Pluscarden. Klášter benediktýnů (interně přezdívaný plusquamperfektum) je uprostřed lesů a polí v nádherně klidném místě.

Odtud vedla naše cesta do městečka Inverness, jehož hostel je proslulý studentskými pařbami.
Po cestě si však kluci neodpustili odbočku na letiště u Inverness, kde celí nadšení pozorovali start Easy Jetu. Hostel byl ve chvíli, kdy jsme dorazili, plný lidí a paní na recepci nám řekla, že nahoře a dole jsou sprchy, čaj, čokoláda a káva v kuchyňce jsou zdarma, ať si uděláme pohodlí, že na nás teď nemá čas. Po chvíli jsme dostali pokoj pro 6 lidí a zanedlouho se vydali do města najít něco malého k snědku a samozřejmě i k pití. V pubu se sympatickou skotskou hudbou jsme nenašli místo k posezení, ani jídlo, v dalších podnicích už nevařili, takže jsme skončili na jídle v rychlém občerstvení „take away“. Jehněčí kebab je opravdu nedobrý (je to vlastně jakýsi luncheonmeat). Od té doby jsem se zapřísáhla, že jehněčího už bylo ve Skotsku příliš.
V Inverness nás mimořádně překvapil noční život, kdy byly na ulicích k vidění ženy oděné v plesových róbách (řádně kratičkých a přiléhavých), na vysokých podpatcích. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla tričko, svetr a bundu, byla mi za ně spíše zima...

Na sklonku dne jsme ještě vyzkoušeli sprchy, které v hostelu připomínaly spíše skříň a uložili se spát hluboko po půlnoci.


Sobota, 25. 7. 2009
Den prvního Marmite, jezera Loch Ness, Fort William, údolí Glen Nevis a Obanu – první a jediný úplně slunečný den
Ráno v Inverness bylo polojasné, všichni ještě v půl osmé spali, a tak jsem se vypravila na ostrůvky na řece Ness sama. Sekvoje, platany, hezky udržované cesty, ranní běžci, rybář, ticho a voda.
V hostelu jsme si za 2 libry zaplatili snídani (2 toasty, cornflakes/müsli, 1 „koblížek“ nebo croissant). Poprvé jsme ochutnali Marmite (ve skleničce podobné marmeládě, tmavé barvy, mazlavé konzistence, maže se na chleba, ale chutná jako Maggi). Arašídové máslo obstálo lépe, ovšem název máslo taky není ideální a jednoznačně tvrdím, že když už arašídovou pomazánku, tak snad typ Nutela!
Po snídani jsme opět sbalili našeho Caddy maxíka, vybrali zálohu za klíče k pokoji a vyrazili dál. Po východním břehu jezera Loch Ness vede nepříliš frekventovaná silnice č. 862 s pěknými vyhlídkami. Hrad Urquart, na který jsme si dělali zálusk se ukázal na protější straně jezera (bohužel měla zase jednou pravdu navigace oproti mapám). Zato jsme mohli navštívit vodopády, přes které stéká do jezera voda.

Hledání Lochnesky jsme přenechali davům turistů a vyrazili dál.
Po cestě se nám pak ještě naskytl nádherný view point. Auto jsme nechali u silnice a vyšlápli si vřesovištěm na vrchol nejbližšího kopce, a pak ještě jednoho. Místy kvetoucí vřesy, výhled na jezera a lesy, bez známek civilizace (kromě silnice) široko daleko.










Cestou do Fort William jsme se neúspěšně snažili najít restauraci, jenže první byla předražená kvůli poloze u jezera s výhledem na hory (průměrná cena jídla 15 liber). V dalším podniku pak měli problém s ohněm a museli vypnout elektřinu, takže jsme dojeli až do Fort William, když už Jacek hlady téměř nemluvil. Na parkovišti jsme potkali dva Poláky, kteří nás nasměrovali do centra, že možností, kde se najíst je tam spousta. Zapadli jsme v podstatě do první restaurace, Jacek hned po polévce pookřál a byl ochoten dokonce i diskutovat, na jakou túru se po obědě vydáme. Zklamání přišlo, když mu místo objednaných párků donesli nenáviděný hamburger.
V informačním centru jsme se rozhodli pro výlet do údolí Glen Nevis (s výhledem na Ben Nevis, na který se ročně vypraví kolem 70 000 lidí). Dojeli jsme až ke značce slepá silnice, tam jsme zaparkovali. Vyrazili jsme pak podél řeky, ovšem jak se nakonec ukázalo, po špatné straně. Cestička byl čím dál tím víc rozmočená a zarostlá, značky žádné. Bez pořádných pohorek to nešlo, takže se Alča s Otou vydali na zpáteční cestu, my ostatní jsme pokračovali dál, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit i my. Potkali jsme dva domorodce, kteří nám prozradili, že na druhém břehu řeky je pohodlná cesta, ale že i po našem břehu lze dojít k vodopádu, pouze je tam pak potřeba přeručkovat po laně. Rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme a dostaneme se alespoň k poslednímu parkovišti, kde měla čekat Alča s Otou. Úspěšně se to podařilo, jen Cafimu zůstaly mokré boty.

Na druhém břehu jsme vyšli od řeky v podstatě na parkovišti, kde stálo i naše auto. Za chvíli se objevila Alča, a pak jsme šli (po opravdu hezké turistické cestě) naproti Otovi. Ota tedy jako jediný viděl vodopády na konci a údolí Steall Meadows. Za neúnavného útočení „muněk“ jsme opustili parkoviště a projížděli úžasnými údolími, po březích jezer směr Oban.

Dorazili jsme tam po 1,5 hodině, tedy ve 21:30 večer. Rychle jsme vybalili, dali si sprchu, v kuchyňce jsme uvařili ze zásob Tarczewskich 6 čínských polévek a čajů a ještě se vzepřeli k výpravě za posledním točeným sobotním pivem.