červencové Skotsko - I. díl

Pondělí 20. 7. 2009

Den cestovní, anglický – letiště, dálnice, večeře

V 17:05 jsme odletěli z brněnského letiště (nízkonákladový let se prý pozná podle toho, že je třeba k letadlu dojít pěšky ;-)). Do Londýna jsme doletěli s 10minutovým předstihem, vyzvedli si zavazadla (mezi kufry jezdil i jeden pár sandálů – že by si někdo už na letišti uvědomil, že je v deštivé Anglii nebude potřebovat?!). Díky bezvadnému plánování jsme se našli s řidičem červeného Opelu (poznávací znamení byla zapnutá světla, což není v Anglii povinné), který na nás už čekal a dovezl nás do Lichfield. Cesta trvala asi 1,5 hodiny po dálnici – poprvé jsme zakusili zážitek jízdy vlevo. Okolí dálnice vypadalo podobně jako u nás na Vysočině.

V Lichfield nás přivítala Markéta teplou večeří (polévkou a smaženými řízky). Pak jsme do noci povídali a odhalovali taje a překvapení anglické domácnosti (například plynový kotel schovaný v kuchyňské skříňce, světlo v koupelně, které se z bezpečnostních důvodů nerozsvěcuje vypínačem, ale šňůrkou; sprcha, která teče ještě asi minutu po vypnutí, aby se zchladila a měla delší životnost; jednoduchá okna (která většinou bývají vysunovací); falešný krb, který musí být alespoň jako imitace v každé anglické domácnosti; zásuvky, z nichž na každé je ještě vypínač ap.

Uložili jsme se hodně po půlnoci – my s Martinem jako privilegovaní novomanželé v ložnici Jacka a Markéty.

Úterý 21. 7. 2009

Den napůl cestovní - památky za mřížemi a první „fish and chips“

Vyjeli jsme po velmi vydatné snídani a důkladném sbalení asi ve 12 hodin z Lichfield. Po půl šesté jsme dojeli do Jedburghu. Tam byla v podstatě první velká zastávka ve Skotsku. Z bývalého opatství zbyly jen trosky chrámu, navíc v rekonstrukci a za vytrvalého mrholení, které nás provázelo téměř celou cestu.

V dalším městečku Melrose jsme sice také nestihli otvírací dobu, ale to, co do dneška z chrámu přečkalo, dnes stojí na volnějším prostranství než je tomu v Jedburghu,.Za opravdu úctyhodnými troskami chrámu jsou vidět zelené kopce, pasoucí se koně...

Do hostelu v Edinburghu jsme dojeli kolem 9. hodiny večer (po cestě jsme ještě stihli obdivovat dno moře za odlivu, opět za vydatného deštíku), takže pak byl nejvyšší čas objednat si jídlo telefonicky přímo do hostelu. V jídelně plné francouzských studentů jsme ochutnali svou první smaženou rybu s obrovskou porcí hranolek (fish and chips) a poprvé jsme se vyhnuli octu, se kterým se tato anglická pochoutka obvykle jí. Po večeři se šla zdatnější část výpravy projít na břeh moře, ke kterému stačilo sejít asi sto metrů od hostelu. My s Cafim jsme se vydali do boje se sprchami a ten byl v některých případech věru ledový a tudíž hlasitý ;-). V koupelnách jsme se také poprvé setkali s další anglickou tradicí – umyvadlem s oddělenými kohoutky pro teplou a studenou vodu, ovšem téměř stoprocentně bez špuntu!!!

Na závěr dne ještě děvčata spatřila z okna našeho (s výhledem na Severní moře) pokoje lišku, což završilo dnešní den, v němž jsme poprvé z oken auta obdivovali nádherně zelenou krajinu, plnou pasoucích se ovcí a koz a nádherně rozkvetlé luční kvítí.

Středa, 22. 7. 2009

Den Edinburghu, deště i prvního sluníčka, východu slunce, první skotské hospůdky a pobřeží u vesničky Cramond

Ráno ve 4 hodiny jsem se jako jediný člen výpravy vydala fotit východ slunce u Severního moře. Předpověď počasí slibovala déšť až na desátou dopolední a skutečně nezklamala! Kromě nádherných pohledů na vycházející slunce se (pro mě široko daleko na pobřeží jedinou) objevila na západě nádherná, obrovská duha. Ve společnosti racků, havranů, králíků a lišky jsem se kochala až do 6 hodin, a pak se šla dospat za ostatními až do 8:30.

Do centra Edinburghu jsme se dostali až když už znovu pršelo, začali jsme deštivou vyhlídkou na celé město na Calton Hill, poté jsme navštívili ostře střeženou, a také dosti diskutovanou (protože velmi drahou) budovu skotského parlamentu. S námi děvčaty se vyfotil pravý Skot v kiltu! Pak jsme za stále sílícího deště šlapali po královské cestě (Royal mile), ovšem nakonec jsme se zachránili před nemilosrdným lijavcem v jedné z okolních restaurací. Já jsem ochutnala svou první skotskou pečenou bramboru (jacked potato) a Martin svůj první (a zdaleka ne poslední) toast.

Místo návštěvy přeturistovaného edinburghského hradu jsme se rozhodli pro obhlídku města, protože vykouklo vzácné sluníčko.

Obdivovali jsme úzké boční uličky. Podívali jsme se do kostela St. Gill´s s krásnými vitrážemi. Zrovna jsme zastihli hrající varhany, které burácely celým chrámem.

Poté nás v průvodci oslovila pobřežní víska jménem Cramond – údajně nejmalebnější z vesniček Edinburghu, jedné z těch, jejíž osídlení je prokázané již v době bronzové.

Po 45 minutách v dvoupatrovém autobusu č. 41 (který stavěl snad každých 200 metrů) jsme vystoupili a po chvíli došli na pobřeží, odkud byl téměř na dohled náš hostel. Poučení pro příště – najít v mapě před každým výletem místo našeho bydliště... Ukázalo se ale, že díky odlivu se za necelé 2 hodiny odkryje mořské dno a na něm cesta na nedaleký ostrov. Ony 2 hodiny jsme hravě strávili v příjemném skotském pubu. Vyzkoušeli jsme svůj první yorkshirský puding i další speciality. Chutnalo nám překvapivě vše, i všechny druhy piva – snad až na Otovo černé...

Po jídle jsme vyrazili na ostrov, jehož zřícenin a zarostlých cestiček se zvláště hoši dlouho nemohli nabažit, takže jsme po cestě zpět mohli obdivovat ještě západ slunce.

Do hostelu jsme se vrátili pěšky, docela uondaní asi v půl jedenácté. Pevně jsme si však předsevzali, že další den vstaneme brzy a v devět odjedeme.