Pskov
Pskov leží 790 km od Moskvy, 250 km od Petrohradu a má bezmála 200 tisíc obyvatel. Ve městě se stéká řeka Velikaja s řekou Pskovou. Pskovská oblast na západě hraničí s Estonskem, Litvou i Běloruskem a toto sousedství se promítá i do atmosféry města, především do architektury - ačkoli jsem se později dozvěděla, že ve 2. světové válce byl Pskov téměř srovnán se zemí. Pro mně osobně je Pskov jedním z nejkrásnějších měst, které v Rusku znám. Mým snem je podívat se ještě někdy do "Puškinských hor" a Michajlovského (připomínám, že tam vznikalo ve vyhnanství mnoho puškinových děl - např. Cikáni, částečně Evžen Oněgin).
První písemná zmínka o městě pochází z roku 903. Igor, syn novgorodského knížete se podle legendy zamiloval do Pskovanky Olgy a oženil se s ní. Byla to právě Olga, kdo vládl po smrti Igora a tatáž žena přijala jako první Ruska křesťanství (v roce 957 v Konstantinopoli).
Od 10. století byl Pskov významný díky své pevnosti a až do konce 14. století byl jedním z největších ruských měst. Přitom od poloviny 14. století bylo město nezávislé na Novgorodu a bylo samostatnou feudální republikou.
Přesun z Novgorodu do Pskova
Ukázalo se, že vlak jede přes 5 hodin a autobus na tom není o moc lépe. Navíc spojů je pomálu a stojí skoro 400 rublů. Tuto variantu jsme s Šárkou zavrhly. V devět ráno jsme dojely autobusem MHD na konec města (ulice Pskovskaja a pořád rovně). A hned od rána začal náš šťastný den. Jako první nám zastavil vysloužilý voják, který si odkroutil svá služební léta na ponorce; vždy jsme stopovaly maximálně několik minut a hned jsme jely dál. Všichni řidiči měli tendenci říkat: "No, u vás v Česku (Československu) máte určitě lepší cesty." A my jsme pokaždé s Šárkou vysvětlovaly, že "jak kde". Nicméně když jsme se dostaly do oblasti mezi Solcy a Porchov, musely jsme si v duchu říct, že "tohle" jsme fakt ještě neviděly; výjimkou nebyly díry, kde by se člověku ztratila noha až po kotník...
Porchov
Městečko je malinké a na cizince skutečně zvyklí nejsou. Je zajímavé, že osada byla založena v první polovině 13. století Alexandrem Něvským a pevnost vydržela nejednu bitvu. Dodnes se zachovaly pouze její zbytky (foto vpravo) a pozůstatky starého hradiště (foto vlevo).
Pikantní byla ve městě především návštěva pevnosti - dnes dvou muzeí, které spravuje velmi emotivní až hysterická paní průvodkyně. Naprosto netušila, co znamená autostop, ale nemrkla okem a až po chvíli, když se začala vyptávat, kde máme to auto, kterým jsme přijely, nám došlo, že neví... Když jsme neznaly několik jmen na starém plakátu místního divadla a nereagovaly na několik dalších, označila nás, jakože to vůbec nemůžeme Rusko pochopit a že jsme jako úplně mimo. Největší katastrofa nás však teprve čekala...
Jméno Eva aneb malá odbočka o českých jménech obecněObecně lze říci, že česká jména mají ruské ekvivalenty. Ne všechny ekvivalenty jsou však rozšířené i v Rusku - tak je to například s mým jménem. Mimochodem - momentálně začíná být Eva docela v módě (asi tři lidé mi říkali, že mají v rodině malou Evičku a kolejní ochranka mě dvakrát za semestr zastavila, aby mi nakonec "pouze" řekli, že mám hezké jméno...).
"Jeva", tak mě oslovují Rusové. Horší to mají dívky se jménem Michaela. V Rusku je velmi rozšířené, ale ouha, pouze jeho mužská varianta. Tudíž sdělení, že dívce lze říkat "Míšo" vzbuzuje vlnu veselí. Malinko údiv vzbuzují jména typu Radka, protože u těch mají Rusové pocit, že jsou zdrobnělá a musí přece existovat nějaká oficiálnější varianta typu "Rada"... Naprostý kámen úrazu je např. jméno Šárka - jméno mé milé spoluputovnice. Rusové si ho nemohou zapamatovat - někteří si vytváří mnemotechnickou pomůcku slovem "čarka" (číše, pohárek) nebo "žarko" (hic, pařák). Na Ukrajině prý Šárce raději změnili jméno na Annu, protože Šárka byla nad jejich síly...
Nu a teď si představte, že jsme v zapadlém Porchově v muzeu přispěly na slepou holčičku v Dětském domově a paní, která v životě nevytáhla paty z Ruska, se nás zeptala na naše jména, aby za nás mohla zapálit svíčku v kostele. Měly byste vidět její výraz poté, co jsem řekla, že se jmenuji Eva. Ovšem nezůstalo u výrazu! Hned jak opadl první šok, mě začala přesvědčovat, že takové jméno mít nemůžu, že to nejde, že to neexistuje a podobně. Ztratila jsme trpělivost a z legrace se zeptala, jestli chce ukázat pas - ukázalo se, že bez toho neuvěří... (pro jistotu jsem nalistovala stránku s vízem, kde je jméno napsané v azbuce). Chvíli na to nevěřícně koukala, ale pak mě stejně začala znovu vysvětlovat, že to není možné... Nu, Šárka zachránila situaci nápadem, že může postavit svíčku na jiné jméno, že si to Pán Bůh přebere. Tu se paní obrátila jako k zachránkyni k Šárce a zeptala se na jméno jí. Šárka nehnula brvou a vypálila s krásným ruským přízvukem na první slabice "Anna". Já jsem zamrkala, ale pochopila jsem lest a nedala na sobě nic znát. Načež se ke mně paní vítězoslavně obrátila a říká - vidíte, no, Anna, to je normální jméno, ale jak můžu postavit svíčku za Evu?!
Pskov, Velikonoce a alternativní Rusové
Ještě v sobotu odpoledne jsme dorazily do Pskova. Vystoupily jsme na hlavním náměstí (Ploščaď Lenina), hned naproti kremlu. Pojedly jsme a vyrazily směr sosnová ulice, kde jsme měly domluvený nocleh. Naši hostitelé byli Anna a Dima - zhruba naši vrstevníci. Bydlí na okraji Pskova, v lese, na břehu rybníka, v nově postaveném dřevěném srubu (dvoupatrový, s moderní koupelnou, internetem atd., ale zároveň topením na pevná paliva a dřevěnými stěnami). Povečeřeli jsme společně u nich na zahradě a vydaly jsme se do města na velikonoční noční bohoslužbu. Nakonec jsme zůstaly v malinkém zapadlém kostelíku, kde byla téměř rodinná duchovní atmosféra. Bylo to vznešené, slavnostní, srdečné i rodinné.
Musím ještě udělat odbočku na účet toho, že noční bohoslužba o Velikonocích je u ruské nudící se mládeže zhruba stejně populární (a zneužívaná až zneuctívaná) jako u nás půlnoční mše o Vánocích.
Nedělní ráno nás znovu přivítalo oblohou bez jediného mráčku...
A po prohlídce Mirožského kláštera a zvláště Spaso-Preobraženského (viz nahoře vlevo) chrámu s freskamiz 12. století jsme se vypravily na výlet do Pečor a Izborska.
Pečory
Nachází se 70 km západně od Pskova a je už téměř na hranici s Estonskem. Původní město vzniklo jako útočiště poustevníků, kteří žili v jeskyních ve skalách (rusky jeskyně = peščera). V polovině 15. století tam byl založen na dně propasti pravoslavný Pečerský klášter. Místo bylo z válečného hlediska vždy neklidné. V letech 1920 - 1940 náleželo území Estonsku, za 2. světové války byly Pečory v rukou Němců. Teprve od roku 1959 začala důsledná rekonstrukce. Dnes je Pečorský klášter považován za jedno z nejduchovnějších míst Ruska...
Izborsk (starý)
Cesta z Pečor do Izborska není dlouhá, ale zas tolik aut po ní nejezdí. Nakonec se na nás i tam usmálo štěstí vrchovatě. Tentokrát na sebe vzalo podobu Saši, který nás nejen dovezl do Izborska, ale ještě s námi prošel všechny památky a ukázal nám úžasné jezero, na jehož břehu má malé rekreační středisko.
V Izborsku je zachované hradiště. Je to plošina přístupná pouze z jedné strany, z ostatních ji obklopuje strmý svah.
Okolí Pskova je moc sympatické i tím, že není stoprocentně rovinaté jako celá širá Rus, kterou jsme zatím viděly.
Pokud byste se divili, co je to za černé fleky na trávě, vězte, že to je zcela běžný způsob, jak se vyhnout hrabání trávy. Po cestě vlakem zpátky do Moskvy jsou spálené snad celé kilometry půdy a není to pskovská záležitost. Totéž jsme už dříve pozorovali v Pereslavli, v okolí Jaroslavlu, Kostromy... Je to smutná podívaná, většina půdy leží ladem... Můj spolucestující ve vlaku do Moskvy tomu hořce podotkl, že "zemědělství zrušili".
Fotka vlevo zachycuje prameny výborné vody, která vyvěrá prostě tak - přímo ze svahu. Podle legendy jde o dvanáct zázračných pramenů, z nichž každý pomáhá něco léčit - jeden je na zdraví, jeden na lásku atd. Člověk se má napít ze všech, aby se mu prý v životě všeho dostávalo a něčeho nepřebývalo... Voda je skutečně výtečná a jak vidíte, těší se docela velké oblibě.
Je Vám následující záběr odněkud povědomý? Ne? Zkuste se zaměřit především na sbíhající se pramínky vody dole... Tady byly natočené záběry z filmu Andrej Rublev (rež. Tarkovskij).
Na krátké návštěvě na chatě
Poslední den ve Pskově
Vlevo: Kreml s hlavním Troickým chrámem, řeka Velikaja; Vpravo: Řeka Pskova a v dálce staré opevnění města.
Ještě jednou Kreml - tentokrát zevnitř při západu slunce...
A velká různorodost kostelů a kostelíčků, chrámů...
