Kratky pozdrav z Moskvy

Moji mili,
jsem v Moskve!!! Viktor i Masa, u nichz bydlim, jsou vyborni a dobri lide. Mam se u nich jako doma (naucila jsem se od Masi, jak se dela netkany gobelin :-).
V Moskve je o dost chladneji nez u nas, slunicko se moc neukazuje, spis se ochlazuje. Ale na energii mi to rozhodne neubira.
Zacala jsem ucit cestinu...
Vsechny moc zdravim,
Ef

Hurá do Moskvy

Milí přátelé,

zítra, tj. 28. 8. 2008 letím (po dvou měsících v ČR) opět do Moskvy. Tentokrát soukromě, zčásti pracovně, zčásti studijně a zčásti za zajímavými lidmi. Letenku zpět mám koupenou na 16. 9. (pro jistotu dodávám 2008). Do šestnáctého mě zastihnete opět na ruském telefonním čísle +7916 698 48 38, popř. na mailu eva.malenova@email.cz. Držte mi palce, ať stihnu vše, co jsem si naplánovala. A kdybyste měli chvilku, napište mi novinky z ČR nebo od Vás, budu se těšit...
Ef

Rekapitulace II - Petrohrad

Začněme u názvu. Správný současný název je Sankt-Petěrburg, Rusové ho často zkracují na mazlivé "Pitěr", říkají mu také "Benátky severu"; Češi ho znají především pod jmény Petrohrad nebo Leningrad.
Je to město opředené legendami, zachycené v ruské literatuře mnoha spisovateli (s přízračností města je snad nejvíce spojený Gogol svými povídkami nebo Dostojevskij, protože v ulicích Petrohradu se odehrává děj románu Zločin a trest či Bílé noci. V Petrohradu však žila například Anna Achmatovová, Sergeje Jesenin, Vladimíra Majakovskij a mnoho, mnoho dalších. Vrátím se ještě k jevu nazývanému "bílé noci". Jsou to vlastně světlé noci, kdy se úplně nesetmí - doba, kdy je možné tento přírodní jev pozorovat trvá od konce května do začátku července. (Mimochodem i ve pskovské oblasti, která je poměrně dosti severně položená se stmívalo až před půlnocí...)


K proslulému Měděnému jezdci, kterého nechala postavit Kateřina Veliká na počest Puškina, jsme se dostali za silného větru a začínajícího deště. Zrovna jakoby měla přijít potopa popsaná Puškinem v jeho poemě.
Špatné počasí nás sice provázelo po celou dobu, ale na začátku byla ta přízračnost jaksi umocněná...





Den, kdy bylo nejhorší počasí jsme strávili v Ermitáži. Skvostné galerii se sbírkami umění z celého světa. Mohu doporučit i jejich webové stránky: http://www.hermitagemuseum.org/. Na pozadí fotky je vidět fronta před otevřením muzea.








Na katamaránu jsme se dopravili do Petrodvorce (Petěrhof) a většinu dne jsme se procházeli rozlehlými parky ve stylu Versailles. Poté jsme se električkou vrátili zpátky do Petrohradu...


Specialitou Petrohradu je tzv. otvírání mostů. 13 mostů, které vedou přes řeku Něvu se od dubna do listopadu noc co noc otevírá kvůli lodní dopravě. Znamená to, že si musíte promyslet, na kterém břehu řeky zůstanete. Pokud na tom nesprávném, říká se tomu "попасть под мосты" - pak je třeba čekat až k ránu zase mosty zavřou.



Carské selo neboli městečko Puškin

Девушка с кувшином, socha, která inspirovala Puškina a následně další ruské básníky...

"Spas na krovi" - chrám, který vyrostl na místě, kde byl v roce 1881 zavražděn ruský car Alexandr II.

A na závěr foto celé výpravy.

Rekapitulace I - pskovská oblast na konci května

Zítra to bude přesně dva měsíce, co jsem se vrátila z Moskvy do Brna. Je na čase uzavřít za sebou kapitolu na MGU (Moskevská státní univerzita), abych mohla "vstoupit do další řeky". Zanedlouho se totiž do Moskvy chystám znovu. Tentokrát na necelé tři týdny, soukromě... ale o tom později.

Nyní se chci vrátit k pobytu ve pskovské oblasti, kam jsem se vypravila s Šárkou. Pobyly jsme tam od 26. 5. - 1. 6. 2008.

Jezero Ljubeněc
Už jsem se zmiňovala o tom, že pskovská (i sousedící novgorodská) oblast je hodně vodnatá. U jednoho takového vodního zdroje jsme se měly možnost bydlet. Přímo na břehu jezera má své malé rekreační středisko Saša, s kterým jsme se seznámily při předchozím putování. Nescházelo nám naprosto nic, zcela suveréně nám přebývali komáři. Nikdy v životě jsem nezažila takové množství tak krvelačných sosáků. Stačilo jen chvilku zastavit na kole a hned jich na vás desítky útočily. Přesto jsme zastavovaly a kochaly se jarní krajinou, zastavovaly a koupaly se v krásných jezerech, zastavovaly a fotily... a občas taky zastavovaly a otáčely, protože dál prostě jet nešlo.



Značené turistické stezky jsou opravdu dobře udělané v ČR, nikoli v Rusku. U jezera nás Saša vybavil buzolou a několika mapami s mávnutím ruky nad naší mapou z Moskvy - prý "To je pro nepřítele, aby se nedostal moc daleko." Nu, ani po jeho vysvětlení, že musíme projet závorou a dojet k jezeru nám nepomohlo - závorou jsme projely, k jezeru dojely, ale dál neprojely ani jednou z mnoha variant, která skýtala nesčetná rozcestí. Nu, každopádně tam bylo hezky.

Kola, která nám Saša půjčil od svých kamarádů nám umožnila udělat několik výletů. Dostaly jsme se tak až k nedozírně velkému Pskovskému jezeru (fotka s pampeliškami).
Po cestě nám hádala z ruky maličká stařenka - cikánka, což bylo geniální, protože její cikánskou ruštinu jsme chápaly pramálo a o to více jsme si mohly domýšlet ;-).







Posezení u uzených ryb
Po výletu nás čekaly speciálně uzené-pečené ryby typické pro pskovskou oblast - tzv. pskovští cejni a posezení. Saša ryby pouze řádně prosolil a poté vyudil nad ohněm ve speciální plechové krabici (kterou si samozřejmě dělal sám, jako všechny své domky na pozemku u jezera, saunu ap.). Prý kvůlit tomu, aby se nám nestýskalo po domově, přivezl Saša dvě Plzně...







Ruská sauna
A abychom nebyly s Šárkou rozmazlené málo, zakusily jsme také, co znamená ruská sauna. Kdesi na internetu jsem četla vtipný komentář, co znamená pro obyčejného Rusa slovo "cizinec" - politováníhodný tvor, který neví, co je "baňa" (rusky sauna). To je trefný postřeh pro situaci, do které jsme se dostaly s Šárkou u jezera a já později ještě několikrát. Typická otázka po zjištění, že u nás není zvykem mít u domu saunu, je: "A jak se myjete?". Odpověď: "Nu, jak kdo. Někdo ve vaně, ve sprše..." A právě pak přichází lítostivý výraz typu "to jste tedy chudáčci, nevíte oč přicházíte". A tak jsme to s Šárkou poznaly! S mazáním těla medem, se šleháním (což vlastně není šlehání, ale spíše hlazení) "věniky" (svázanými sušenými březovými proutky, jejichž lístky se horkem rozpaří do měkka a vydávají nádhernou březovou vůni) a nakonec se skákáním do jezera a závěrečným mytím v předsíňce (ve speciální nádobě se tam od kamen nahřívá horká voda, kterou si pak každý ve svém lavorku míchá se studenou a následně na sebe celý lavor vyklopí - všichni se divili tomu, že jsme se s Šárkou umyly každá v jediném lavoru vody...). Nu, co dodat, evropská šetrnost, pro kterou Rusové opět mají spíše soucit než pochopení (ať už se to týká dřeva na topení, zhasínání světla nebo utahování kohoutků.)
Ještě musím dodat, že do jezera se skáče po napaření v "baně" i v zimě. To se ovšem musí motorovou pilou vyřezat led, a pak to vypadá asi takto... (tuto fotku jsem samozřejmě nefotila já, ale Saša).











Sraz turistů - orientačních běžců a sportovců

A takhle to vypadá na organizovaném turistickém srazu. Berou se s sebou dřevěné desky coby stoly, stany, auta, motorová pila, spousta jídla a jak Saša říkal, i kdyby se bralo vodky sebevíc, vždycky bude nakonec málo. Tohle je fotka posledních mohykánů dost pozdě v noci.






Vodní rádoby slalom

Saša se nám snažil dopřát od všeho něco, a tak jsme se ráno ocitly v záchranných vestách na vodě. Snažila jsem se seč mi síly stačily, ale jak můžete vidět, na olympiádu to se mnou nebude... (ale na obranu musím říci, že ačkoli mě tyčky fackovaly, necvakla jsem se!)






Aleksandr Sergejevič...
Závěr našeho pskovského pobytu patřil Puškinovi a po něm nazvaném městečku "Puškinskije gory" aneb mile rusky zkráceně "Pušgory". Tohle jsou tedy obrázky z míst, kde byl Puškin ve vyhnanství, kde vznikaly např. kapitoly Evžena Oněgina (mimochodem nyní na pultech našich knihkupectví v paralelním rusko-českém vydání, v geniálním překladu Milana Dvořáka)...

Nu, a takhle šťastné jsme se vrátily z našeho výletu...