Svatba aneb některé stereotypy

Od 17. 7. 2009 jsem vdaná.

Před svatbou se mě většina lidí ptala, jestli už jsem nervózní atp.
Byla jsem, ovšem spíš z toho, že se mě na to každý ptá. Předsvatební přípravy probíhaly natolik dopředu (cca od února), navíc bez organizace přejezdů na obřad a na hostinu a bez organizace předsvatebních rozluček se svobodou (které mimochodem považuji za velmi hloupý název), že k nervozitě skutečně nebyl důvod.

Většinou se známí divili, že máme svatbu venku. Přálo nám počasí, takže se nám pátek vydařil naprosto mimořádně. Nakonec nedošlo na má slova, že pokud bude pršet, budeme se brát v mysliveckém sále s parožím...
Většina lidí se divila, že si nechávám své rodné příjmení. To byla nakonec největší pikanterie svatby. Při obřadu vše probíhalo hladce a rychle (jak tomu při necírkevních sňatcích bývá), háček přišel ve chvíli, kdy matrikářka pronesla větu, že jsme se dohodli na používání společného příjmení Cafourek, Cafourková. Nu, tehdy ve mně opravdu hrklo. Ostatní se mi pak smáli, že bylo až dozadu vidět, jak urputně vrtím hlavou. Naštěstí se vše dalo ještě domluvit a jsem tedy i nadále a pravděpodobně do smrti smrťoucí svá. Mimochodem dnes vím, že jsem se rozhodla správně navzdory všem snahám mi to rozmluvit.

Několikrát už jsem dostala otázku, jaký je to pocit být vdaná.
Hm, nyní - 2 týdny po svatbě můžu říct: úplně stejný jako předtím. Jediný rozdíl je v tom, že lze používat (dle mého názoru) hezčího označení "manžel"oproti slovu "přítel". S Martinem se máme stejně hezky jako předtím, snad jen jsme bohatší o společný zážitek jedné velké rodinné pařby, která se opravdu vyvedla! :-)Většina lidí mě ještě před svatbou varovala, že si samotný svatební den neužiju, protože to znamená hodně zařizování a starostí.
Opak byl pravdou. Na své svatbě jsem se bavila tak, jako dosud na žádné oslavě :-).

Takže moji milí vězte, že já jsem stále já!!! ;-) A svému milému někdy lezu na záda.
Moc Vás zdravím.