Евгений Онегин в Большом театре

Evžen Oněgin na Nové scéně Velkého divadla je naprosto úchvatný. Zvukově, obrazově, herecky... nejrušivějším elementem je ruské neukázněné publikum; ale ani tomu se nepodařilo obrovský zážitek zaclonit.

Zleva: Lenskij, Olga, Oněgin, Taťána, dirigent, generál - Taťánin manžel, chůva, sekundant při souboji.

Vladimir, Bogoljubovo, Suzdal

Moji milí,

tento víkend byl ve znamení dvoudenního výletu. Ale ještě než začnu popisovat výlet samotný, musím se zastavit u počasí. Máme tu pořád kolem nuly, v nejteplejší dny stoupne teplota maximálně na pět stupňů. Minulý týden jsem ještě myslela, že stihnu běžky... Nestalo se a běžky už nebudou, neb sníh velmi rychle mizí. Ale jaro jako u nás tu stejně není.

Pokud jste někdy viděli obraz "Грачи прилетели" (konec 19. století), tak přesně takové je teď jaro mimo Moskvu - se zbytky sněhu, místy velmi rozbředlého, s půdou zmrzlou do hloubky, ale už ne na povrchu. Občas se brodíte bahýnkem, odtávající sníh nemilosrdně odhaluje každičký odpadek (a že se jich za tu zimu zase nahromadilo...). S Šárkou jsme nazvaly okolí obydlí ruských domorodců přiléhavým pojmem "podhradí" (zvláště přiléhavé je to v případě Vladimiru). Rusové se tak skutečně k okolí svých příbytků chovají - to, co vyhodí do podhradí, se tam hromadí a nikomu (zřejmě) nevadí... Já jsem se rozhodla ruské podhradí dále nešířit, tudíž nefotit.

Ačkoli k nám počasí tentokrát nebylo nejvstřícnější, výlet byl krásný a velmi vydařený.

Vladimir je město, které má asi 350 tisíc obyvatel a leží asi 170 km na severovýchod od Moskvy. Rok 990 by měl být rokem, kdy byl Vladimir založen kyjevským knížetem Vladimirem Svjatoslavovičem. Dodnes se zachovaly památky z 12. století, některé jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejvíce mě uchvátil Dmitrijevskij sobor...

Дмитриевский собор byl dokončen jen pár let před koncem 12. století. Uvnitř je muzeum, ale mně se zdá, že to nejúchvatnější je zvenčí.






Собор Успения Пресвятой Богородицы neboli Uspenskij chrám (na obrázku vpravo dole v pozadí). Jsou v něm částečně zachovány nástěnné malby Andreje Rubleva.



















Z Vladimiru není daleko do vesnice Bogoljubovo, která vznikla jako knížecí sídlo v polovině 12. století. Jezdí tam jednou za hodinu autobus č. 152 z neoznačené zastávky na pravé straně tzv. Zlaté brány (historická vstupní brána do města Vladimir). Jízdní řád je (zcela logicky, že...) v autobuse, takže dozvědět se na zastávce, v kolik autobus pojede se rovná nadlidskému výkonu. Za osm rublů vás vetchý autobus doveze přímo do Bogoljubova a zastaví naproti klášteru - což byl před mnoha staletími knížecí dvorec.
Nejúžasnější je kostelík, který stojí v polích dál od civilizace a ruchu:

Церковь Покрова на Нерли
Kostelík vznikl na konci 12. století a místo pro jeho stavbu vybral kníže Andrej Bogoljubský. S faktem, že se vybrané místo nachází v záplavovém území a v jarním období bývá až 3,5 metru pod vodou se architekti vypořádali dobře. Dokázali pro kostelík vytvořit pevné základy, drenážní systém a návrší, na kterém stojí kostel dodnes.



V době jarních povodní tvoří kostelík malinký ostrůvek uprostřed vody. Přikládám fotku z internetu:Přenocovaly jsme (já a Šárka) u Sáry ve Vladimiru. Do poslední chvíle jsme si myslely, že Sára je ruská učitelka angličtiny až těsně před setkáním nám došlo, že je rodilá mluvčí. Je to Američanka z východního pobřeží USA, doma je někde v Marylandu. Vystudovala ruský jazyk a literaturu na univerzitě, strávila jako učitelka nějaký čas v Irkutsku, asi rok na stáži v Petrohradě a teď učí angličtinu ve Vladimiru u Moskvy. Kontakt jsme na ni získali díky skvělému systému:
http://www.hospitalityclub.org/

V neděli jsme se vydaly na výlet do bělokamenné Suzdali, města klášterů a chrámů, města, kde se točil film Andrej Rublev, města, kde se za komunismu bouraly chrámy, kde z kláštera vzniklo vězení nejprve pro válečné zajatce, a kde víc než deset let fungovalo vězení pro vězně politické... Dnes je toto místo opravené a slouží jako muzeum - expozice věnovaná vězení je dobře zpracovaná, dokonce obsahuje nejednu zmínku o Češích. Dodnes tu z původních několika desítek klášterů klášterů fungují asi tři, zbylé dva jsou opravené a připravené na turisty coby muzea.









Rybáři na řece se nedají jen tak zastrašit přicházející oblevou a využívají skutečně každého zbytku ledu...

Покровский монастырь (fugnující)
Спасо-Евфимиев монастырь (muzeum)












Do Vladimiru jsme cestovaly električkou (cca 3 hod, po studentské slevě za 110 rublů), z Vladimiru do Suzdali trvá cesta cca 50 minut za 37 rublů. K električce si ještě neodpustím poznámku. Ruští muži mívají ve zvyku cestovat v električce s pivem. Většinou se pokojně napijí a pak spí, ovšem když si dva sednou na lavici naproti vám, oba s plastikovým "lahváčem" a vy jste se chtěli tou dobou (v půl deváté ráno) v klidu nasnídat...

Pak ale vyklidí pole a před vás si sedne pohádková babička...

Sergiev Posad - největší fungující klášter v Rusku

Moji milí,

dnes jsem podnikla svůj první výlet za Moskvu.
Začínám pomalu - zatím jen cca 70 km od hlavního města. V nyní stotisícovém Sergijev Posadu vznikly ruské matrjošky, nachází se tam muzeum hraček, které čítá na 30 000 výstavních exemplářů, a také největší fungující klášter v Rusku (alespoň to tvrdí průvodce), tzv. "Trojice-Sergijeva lavra".
Dnes je sídlem ruského patriarchy a v klášteře žije asi 300 bratrů mnichů, v minulosti byl klášteře výnamným duchovně-kulturním centrem, ve kterém působil např. Maxim Grek nebo Andrej Rublev, právě v tomto klášterním komplexu byla uchovávána "Trojickaja letopis", jež obsahuje tzv. "Povesť vremennych let" - letopis z 12. století, který vypráví nejstarší příběhy ruské historie. Dodnes sem směřují kroky mnoha pravoslavných poutníků, tím spíše v neděli, po které začíná velikonoční půst.
Atmosféra uvnitř kláštera byla moc hezká. Nachomýtli jsme se k jedné mši, pokud neznáte pravoslavné chrámy, představte si prostor kostela bez lavic, lidé stojí vedle sebe a zpívají, zapalují svíčky, na stěnách jsou ikony.

V Trojickém kostele (viz následující fotografie) visí ikony Andreje Rubleva a pod nimi se uchovávají ostatky zakladatele kláštera Sergeje Radoněžského. Na to, aby se lidé mohli před jeho hrobem poklonit se stojí dlouhá fronta...




















Jako město je Sergijev Posad naprostým ruským průměrem. Jako by se tam zastavil čas v devadesátých letech. Našli jsme restauraci, která zvenku vypadala velmi nevábně, uvnitř byla směsicí kulturního domu komunistické éry a diskotéky devadesátých let. Ovšem vařili výborně a oproti moskevským poměrům velmi levně - boršč za 80 rublů, palačinky (bliny) za 70, káva 40.

Složení výpravy bylo tentokrát já, Šárka (Češka) a Maxim ("Podmoskvan"):

Jak se dostat do Sergijev Posadu aneb co je to električka
Z Jaroslavského nádraží (metro Komsomolskaja) jedou jednak tzv. expres vlaky, nebo (téměř každých deset minut) tzv. električky, tedy příměstské vlaky bez kupé, s tvrdými lavicemi a specifickým koloritem. Kromě toho, že do vás neustále hustí nějaké rady reproduktory (typu: nepřebíhejte koleje před vlakem, stresujete tím řidiče a riskujete svůj život, chraňte své zdraví atd.), električkou prochází nejrůznější prodavači. Tentokrát byl nejpikantnější prodavač novin, který za deset rublů prodával čtivo, jež slibovalo vysvětlit, co se stane s lidskou duší po smrti, jak se bránit mimozemšťanům apod.
Jedna cesta nám trvala cca 1 hodinu a na studentskou (50 %) slevu stála jedna cesta necelých 50 rublů.

Na cestě zpět jsme se ještě prošli mezi dvěma stanicemi lesem... Přátelé, tady je za městem ještě tolik sněhu, že by se dalo krásně vyrazit na běžky. Jelikož se dají dole na koleji půjčit, asi to s Šárkou realizujeme!

A končím opět perličkou. Následující foto jsem pořídila po cestě mezi zastávkou Abramcevo a Choťkovo. Ruská vynalézavost, jak se zdá, nezná mezí... (a objem nákladu přepravovaného na střeše vyfoceného auta už také ne)

8. 3. - Den žen

Дорогие женщины,
с праздником!

Milé ženy,
vše nejlepší k svátku!

Před dvěma týdny byl svátek mužů, nyní je řada na ženách... Nutno upozornit, že Den žen v Rusku zůstal skutečně slaveným svátkem a je opravdu nepracovním dnem. Prožívám to tu od první chvíle, co jsem vykoukla ze svého pokoje. Kolemjoucí (neznámá) dívka mi okamžitě popřála k svátku ;-). Velmi milé překvapení mi způsobil Hans neboli Honza z Bavorska, který mi přišel popřát dokonce s růží. Jednu pro mě, jednu pro spolubydlící Laru.

Milé dámy, řeknu vám, přeci jen je škoda, že u nás na tomhle svátku stále leží stín minulosti...

Prezidentské volby očima cizince

Moji milí,

jistě jste zaznamenali, že má Rusko nového prezidenta. Minimálně, pokud jste četli mou poslední zprávu, nejste překvapeni, že se jím stal Dmitrij Medvěděv. Kandidát, jehož podpořil sám Putin. Protože se mě na to často ptáte, pokusím se nastínit situaci ze svého (zprostředkovaného) pohledu.

Podle předběžných sociologických odhadů byl Medvěděv jasným vítězem ve "volbách", takže šlo pouze o to, aby se voleb zúčastnilo důstojné množství voličů a určený kandidát prošel hladce. (Mimochodem jedna vyučující ve škole prohlásila: "jaké volby, když není z koho vybírat".)




Stimuly byly silné.
Např. plakáty ve městě typu
"Hlasováním pro Prezidenta RF volíme 2. března stabilní a silné Rusko".






Mně osobně přišla na mobil sms od operátora: "2 марта приходите на выборы Президента! Ваш голос важен для страны." (= "2. března přijďte k prezidentským volbám! Váš hlas je pro zemi důležitý.") Podle toho, co říkali další studenti, dostali takovou sms pravděpodobně všichni, kdo vlastní mobil...

V jednom z nezávislejších časopisů popisují (docela trefně) tři základní postupy, které byly na voliče nasazeny:

1. Administrativní nátlak měl údajně různé formy (zdroj: časopis "Vlasť, 3. března 2008) např. ve Vladivostoku prý předem seznámili místní úředníky s dokumentem nazvaným "prognóza hlasovnání voličů Primorského kraje při prezidentských volbách 2. března 2008" - dokument obsahuje procenta "žádoucí volební účasti" a ve speciální kolonce s názvem "hlasy pro Medvěděva" byly uvedeny konkrétní počty hlasů, které byly očekávány... Oblíbeným donucovacím prostředkem k volbě je prý hlasování v práci s tzv. náhradním hlasovacím lístkem. Kvůli tomu se prý dá udělat z neděle 2. března pracovní den. V jedné z nemocnic Tulské oblasti prý zas vyvěsili ceduli s oznámením, že nepřijímají pacienty bez "открепительных талонов" tzn. oněch náhradních hlasovacích lístků (vydávaných do 1. března těm, kdo nemohou 2. března hlasovat v místě trvalého bydliště).

2. Ekonomický nátlak vlastně znamená materiální výhody. Voličům (těm, kteří přišli volit) se rozdávaly kupóny na slevu v obchodech, v klubech apod., v Omsku pořádali pro voliče loterii se 150 tisíci cen (hlavní cenou bylo auto a turistické zájezdy). V Jekatěrinburgu se zase volilo přímo v supermarketech, což se údajně osvědčilo už při podzimních parlamentních volbách...

3. Emocionální nátlak asi už vysvítá z vyfocených bilbordů nebo z sms a tím to jistě nekončí...

Nuže, co si přeje Prezident, to tu funguje - a Prezident si přál 70 % úspěch Medvěděva...

Mínění obyčejných lidí je různé. Například Irina Iosifovna, což je velmi osvícená učitelka, které si velmi vážím, u voleb nebyla a nebyl prý ani nikdo z jejího okolí, takže je velmi skeptická k tomu, co se s jejich hlasovacími lístky stalo. Na druhou stranu sama řekla, že je to poprvé, kdy v Rusku proběhlo předání moci bez krveprolití a poměrně lidsky...

Na závěr něco na odlehčení. Pokud jste viděli film "Kavkazskaja plennica", doporučuji shlédnout následující video:

http://www.youtube.com/watch?v=1GqGMIDUy14

(Pro Ty, kdo se chtějí podívat a neumí rusky: jde o scénu z kultovního sovětského filmu, která je mistrně (a pouze drobně) upravená. V originále přesvědčuje Kavkazan sběratele folklóru Šurika, aby se účastnil místního lidového zvyku - únosu nevěsty, v upravené verzi přesvědčuje Kavkazan (vyslanec Putina) Medvěděva, aby se účastnil lidového zvyku - voleb prezidenta... a ještě zbývá podotknout, že v originále je únos nevěsty sehraný, což je využito i pro volby.)
Pokud by nefungoval odkaz, můžete se (doufám) podívat přímo zde:



S dalšími novinkami se snad brzy ozvu, je jich opravdu hodně.

Těším se na zprávy od vás.

Ef