tento víkend byl ve znamení dvoudenního výletu. Ale ještě než začnu popisovat výlet samotný, musím se zastavit u počasí. Máme tu pořád kolem nuly, v nejteplejší dny stoupne teplota maximálně na pět stupňů. Minulý týden jsem ještě myslela, že stihnu běžky... Nestalo se a běžky už nebudou, neb sníh velmi rychle mizí. Ale jaro jako u nás tu stejně není.
Pokud jste někdy viděli obraz "Грачи прилетели" (konec 19. století), tak přesně takové je teď jaro mimo Moskvu - se zbytky sněhu, místy velmi rozbředlého, s půdou zmrzlou do hloubky, ale už ne na povrchu. Občas se brodíte bahýnkem, odtávající sníh nemilosrdně odhaluje každičký odpadek (a že se jich za tu zimu zase nahromadilo...). S Šárkou jsme nazvaly okolí obydlí ruských domorodců přiléhavým pojmem "podhradí" (zvláště přiléhavé je to v případě Vladimiru). Rusové se tak skutečně k okolí svých příbytků chovají - to, co vyhodí do podhradí, se tam hromadí a nikomu (zřejmě) nevadí... Já jsem se rozhodla ruské podhradí dále nešířit, tudíž nefotit.
Ačkoli k nám počasí tentokrát nebylo nejvstřícnější, výlet byl krásný a velmi vydařený.
Vladimir je město, které má asi 350 tisíc obyvatel a leží asi 170 km na severovýchod od Moskvy. Rok 990 by měl být rokem, kdy byl Vladimir založen kyjevským knížetem Vladimirem Svjatoslavovičem. Dodnes se zachovaly památky z 12. století, některé jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejvíce mě uchvátil Dmitrijevskij sobor...
Дмитриевский собор byl dokončen jen pár let před koncem 12. století. Uvnitř je muzeum, ale mně se zdá, že to nejúchvatnější je zvenčí.
Собор Успения Пресвятой Богородицы neboli Uspenskij chrám (na obrázku vpravo dole v pozadí). Jsou v něm částečně zachovány nástěnné malby Andreje Rubleva.
Z Vladimiru není daleko do vesnice Bogoljubovo, která vznikla jako knížecí sídlo v polovině 12. století. Jezdí tam jednou za hodinu autobus č. 152 z neoznačené zastávky na pravé straně tzv. Zlaté brány (historická vstupní brána do města Vladimir). Jízdní řád je (zcela logicky, že...) v autobuse, takže dozvědět se na zastávce, v kolik autobus pojede se rovná nadlidskému výkonu. Za osm rublů vás vetchý autobus doveze přímo do Bogoljubova a zastaví naproti klášteru - což byl před mnoha staletími knížecí dvorec.
Nejúžasnější je kostelík, který stojí v polích dál od civilizace a ruchu:
Церковь Покрова на Нерли
Kostelík vznikl na konci 12. století a místo pro jeho stavbu vybral kníže Andrej Bogoljubský. S faktem, že se vybrané místo nachází v záplavovém území a v jarním období bývá až 3,5 metru pod vodou se architekti vypořádali dobře. Dokázali pro kostelík vytvořit pevné základy, drenážní systém a návrší, na kterém stojí kostel dodnes.
V době jarních povodní tvoří kostelík malinký ostrůvek uprostřed vody. Přikládám fotku z internetu:
Přenocovaly jsme (já a Šárka) u Sáry ve Vladimiru. Do poslední chvíle jsme si myslely, že Sára je ruská učitelka angličtiny až těsně před setkáním nám došlo, že je rodilá mluvčí. Je to Američanka z východního pobřeží USA, doma je někde v Marylandu. Vystudovala ruský jazyk a literaturu na univerzitě, strávila jako učitelka nějaký čas v Irkutsku, asi rok na stáži v Petrohradě a teď učí angličtinu ve Vladimiru u Moskvy. Kontakt jsme na ni získali díky skvělému systému:
http://www.hospitalityclub.org/
V neděli jsme se vydaly na výlet do bělokamenné Suzdali, města klášterů a chrámů, města, kde se točil film Andrej Rublev, města, kde se za komunismu bouraly chrámy, kde z kláštera vzniklo vězení nejprve pro válečné zajatce, a kde víc než deset let fungovalo vězení pro vězně politické... Dnes je toto místo opravené a slouží jako muzeum - expozice věnovaná vězení je dobře zpracovaná, dokonce obsahuje nejednu zmínku o Češích. Dodnes tu z původních několika desítek klášterů klášterů fungují asi tři, zbylé dva jsou opravené a připravené na turisty coby muzea.
Rybáři na řece se nedají jen tak zastrašit přicházející oblevou a využívají skutečně každého zbytku ledu...
Покровский монастырь (fugnující)
Спасо-Евфимиев монастырь (muzeum)
Do Vladimiru jsme cestovaly električkou (cca 3 hod, po studentské slevě za 110 rublů), z Vladimiru do Suzdali trvá cesta cca 50 minut za 37 rublů. K električce si ještě neodpustím poznámku. Ruští muži mívají ve zvyku cestovat v električce s pivem. Většinou se pokojně napijí a pak spí, ovšem když si dva sednou na lavici naproti vám, oba s plastikovým "lahváčem" a vy jste se chtěli tou dobou (v půl deváté ráno) v klidu nasnídat...
Pokud jste někdy viděli obraz "Грачи прилетели" (konec 19. století), tak přesně takové je teď jaro mimo Moskvu - se zbytky sněhu, místy velmi rozbředlého, s půdou zmrzlou do hloubky, ale už ne na povrchu. Občas se brodíte bahýnkem, odtávající sníh nemilosrdně odhaluje každičký odpadek (a že se jich za tu zimu zase nahromadilo...). S Šárkou jsme nazvaly okolí obydlí ruských domorodců přiléhavým pojmem "podhradí" (zvláště přiléhavé je to v případě Vladimiru). Rusové se tak skutečně k okolí svých příbytků chovají - to, co vyhodí do podhradí, se tam hromadí a nikomu (zřejmě) nevadí... Já jsem se rozhodla ruské podhradí dále nešířit, tudíž nefotit.Ačkoli k nám počasí tentokrát nebylo nejvstřícnější, výlet byl krásný a velmi vydařený.
Vladimir je město, které má asi 350 tisíc obyvatel a leží asi 170 km na severovýchod od Moskvy. Rok 990 by měl být rokem, kdy byl Vladimir založen kyjevským knížetem Vladimirem Svjatoslavovičem. Dodnes se zachovaly památky z 12. století, některé jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejvíce mě uchvátil Dmitrijevskij sobor...
Дмитриевский собор byl dokončen jen pár let před koncem 12. století. Uvnitř je muzeum, ale mně se zdá, že to nejúchvatnější je zvenčí.
Собор Успения Пресвятой Богородицы neboli Uspenskij chrám (na obrázku vpravo dole v pozadí). Jsou v něm částečně zachovány nástěnné malby Andreje Rubleva.
Z Vladimiru není daleko do vesnice Bogoljubovo, která vznikla jako knížecí sídlo v polovině 12. století. Jezdí tam jednou za hodinu autobus č. 152 z neoznačené zastávky na pravé straně tzv. Zlaté brány (historická vstupní brána do města Vladimir). Jízdní řád je (zcela logicky, že...) v autobuse, takže dozvědět se na zastávce, v kolik autobus pojede se rovná nadlidskému výkonu. Za osm rublů vás vetchý autobus doveze přímo do Bogoljubova a zastaví naproti klášteru - což byl před mnoha staletími knížecí dvorec.
Nejúžasnější je kostelík, který stojí v polích dál od civilizace a ruchu:
Церковь Покрова на Нерли
Kostelík vznikl na konci 12. století a místo pro jeho stavbu vybral kníže Andrej Bogoljubský. S faktem, že se vybrané místo nachází v záplavovém území a v jarním období bývá až 3,5 metru pod vodou se architekti vypořádali dobře. Dokázali pro kostelík vytvořit pevné základy, drenážní systém a návrší, na kterém stojí kostel dodnes.V době jarních povodní tvoří kostelík malinký ostrůvek uprostřed vody. Přikládám fotku z internetu:
Přenocovaly jsme (já a Šárka) u Sáry ve Vladimiru. Do poslední chvíle jsme si myslely, že Sára je ruská učitelka angličtiny až těsně před setkáním nám došlo, že je rodilá mluvčí. Je to Američanka z východního pobřeží USA, doma je někde v Marylandu. Vystudovala ruský jazyk a literaturu na univerzitě, strávila jako učitelka nějaký čas v Irkutsku, asi rok na stáži v Petrohradě a teď učí angličtinu ve Vladimiru u Moskvy. Kontakt jsme na ni získali díky skvělému systému:http://www.hospitalityclub.org/
V neděli jsme se vydaly na výlet do bělokamenné Suzdali, města klášterů a chrámů, města, kde se točil film Andrej Rublev, města, kde se za komunismu bouraly chrámy, kde z kláštera vzniklo vězení nejprve pro válečné zajatce, a kde víc než deset let fungovalo vězení pro vězně politické... Dnes je toto místo opravené a slouží jako muzeum - expozice věnovaná vězení je dobře zpracovaná, dokonce obsahuje nejednu zmínku o Češích. Dodnes tu z původních několika desítek klášterů klášterů fungují asi tři, zbylé dva jsou opravené a připravené na turisty coby muzea.
Rybáři na řece se nedají jen tak zastrašit přicházející oblevou a využívají skutečně každého zbytku ledu...
Покровский монастырь (fugnující)
Спасо-Евфимиев монастырь (muzeum)Do Vladimiru jsme cestovaly električkou (cca 3 hod, po studentské slevě za 110 rublů), z Vladimiru do Suzdali trvá cesta cca 50 minut za 37 rublů. K električce si ještě neodpustím poznámku. Ruští muži mívají ve zvyku cestovat v električce s pivem. Většinou se pokojně napijí a pak spí, ovšem když si dva sednou na lavici naproti vám, oba s plastikovým "lahváčem" a vy jste se chtěli tou dobou (v půl deváté ráno) v klidu nasnídat...
Pak ale vyklidí pole a před vás si sedne pohádková babička...
Žádné komentáře:
Okomentovat