Další krásy Lotyšska - hrady, příroda, Balt...
pátek 28. října 2011
pondělí 28. června 2010
červnová Vysočina za humny
Malá inspirace...
Cyklovýhledy v okolí Trnavy (u Třebíče) - neděle 27.6.2010.
Zdraví Ef
Cyklovýhledy v okolí Trnavy (u Třebíče) - neděle 27.6.2010.
Zdraví Ef
Skotsko dokončení (červenec 2009)
Po dlouhé době se dnes dostávám opět k blogu. Nejprve dokončení k loňskému Skotsku :-o. (Ať žijí cestovní deníky psané rukou!!!)
Den sedmý, neděle, 26. 7. 2009
V Obanu jsme se probudili do deštivého rána, a tak se nám vůbec nechtělo vstávat. Jen stěží jsme se stihli nasnídat a do 10:30 odhlásit z hostelu. 
Na Informacích (v turistické kanceláři) v Obanu jsme byli mylně informováni, a tak jsme se snažili stihnout trajekt na ostrov Mull, který nám ovšem nakonec ujel doslova před nosem (utěšilo nás nakonec jen to, že bychom byli museli dorazit stejně nejpozději 20 min před odjezdem). Probrouzdali jsme se tedy přístavem, nakoupili pár pohledů...
Kolem 12. hodiny jsme opustili Oban a kochali se jedním překrásným výhledem za druhým.
V restauraci, kde jsme zastavovali na jídlo, se ukázalo, že naše číšnice je z Košic a žije ve Skotsku už čtyři roky. Její informace, že letos je oproti jiným rokům krásné počasí nás potěšila, ovšem moc nepřesvědčila...
Dalším naším cílem byla vesnička Callander (kde se zrovna konaly vyhlášené Highland games), odkud jsme vyrazili na kratičký výšlap k vodopádům. Skutečně můžeme doporučit!
Ne zcela v souladu s pravidly jsme sešli cestou k vodopádům kousek z cesty a prošli se nádherným dubovým a bukovým lesem, plným mechu, násáklým vůní vody a hub.
Ve chvíli, kdy jsme se vrátili k autu a nasedli, se spustil Lijavec. Místo dějiště Highland games jsme viděli spíše bahniště, a tak jsme zamířili přímo do Stirlingu.
Dorazili jsme kolem 6. večer. Ubytování bylo jako třešnička na dortu, protože záchod, sprchu i umyvadlo jsme měli na pokoji pro 6 osob. Navíc byla samotná budova hostelu poměrně zajímavá.Večerní prohlídku města (směřující k hlavní dominantě města - starobylému hradu) završila návštěva restaurace. Poprvé jsme ochutnali anglickou snídani (i když to pro nás vlastně byla večeře), dorazili jsme se moučníčkem (Traditonal pancakes) - tzn. třemi lívanci s marmeládou. A kromě skotského jsme ochutnali také místní velmi oblíbené švédské pivo s příchutí (hruškové průzračné s ledem ani pivo nepřipomíná a jablečné ho připomíná vzdáleně, ovšem je jaksi nepříjemně kyselé).
DEN OSMÝ - Pondělí, 27.7.2010
Posnídali jsme jako obvykle v hostelu (bez Cafiho, který prohlásil, že mu včerejší anglická snídaně na večeři ještě nevytrávila).
Další cesta nás vedla na hrad, kde jsme si dopřáli prohlídku (za 9 liber prohlídka + 2 za audio sluchátka). Hrad obývali a přestavovali Stewartovci, ovšem jejich soukromé pokoje zrovna procházely rekonstrukcí. Hrad je velký, s několika nádvořími, mohutnými opevněnými zdmi. Nejvíce asi zaujala (v době oběda) kuchyně se zdařilými napodobeninami nejdůmyslnějších pochutin královského dvora.
Po hradu jsme ještě následovali (tentokrát živého průvodce) do sídla jednoho z nejdůležitějších šlechticů. Jako v žádném skotském (anglickém) příbytku, ani tady nechyběly nikde krby. Nejdražší z celého domu překvapivě nebylo ani sklo, ani porcelán, ale postel v pokoji laděném do fialové barvy.
úterý 15. září 2009
červencové Skotsko - II. díl
Čtvrtek, 23. 7. 2009
Den technický (Falkirk wheel, námořní muzeum, přístav), první (a poslední) koupání v Severním moři, aberdeenská pláž
Dodrželi jsme budíček v 7:00 a v 8:30 jsme odjížděli od hostelu. Při první zastávce na Falkirk wheel překvapivě opět pršelo. Přesto jsme strávili asi hodinu fascinovaným pozorováním tohoto výdobytku techniky, díky němuž lodě překonávají mnohametrový výškový rozdíl.
V infocentru jsme objevili prodavačku, která byla před 3 lety v Praze, a která nám potvrdila, že déšť je ve Skotsku skutečně normální věc.
Přes Perth a Dundee jsme s malou zastávkou v nově otevřeném podniku poobědvali, zjistili jsme, že i tojtojky mohou být voňavé a čisté. Přibližně kolem čtvrté hodiny jsme dorazili do města Aberdeen, rychle se zaregistrovali v hostelu (jediném, kde byla naše výprava rozdělena podle pohlaví) a vyrazili do města, aby nám nezavřeli námořní muzeum.
Město Aberdeen nás přivítalo nezvykle slunečným počasím. Ani to však nemohlo oživit jednotvárnou šeď výstavních dvoupatrových budov v centru. Všechny stavby v Aberdeen jsou postavené z šedé žuly (město je ve Skotsku známe jako „žulové město). Naprosto monstrózním dojmem působí budovat Marischal College, kterou v roce 1953 založil hrabě Marischal. Podle průvodce jde o druhou největší žulovou stavbu na světě (po madridském Escorialu).
Aberdeen tepe čilým životem, po hlavní ulici Union Street brouzdají stovky nákupuchtivých mladých velmi načančaných lidí. Kdo má rád městský noční život, přijde si v přístavním městě na své. Přístav je zde skutečně velký, ostatně město vzkvétá především díky ropě a plynu ze Severního moře.
Nejvíce nás asi uchvátila rybářská vesnička miniaturních rozměrů. Stejně jako celé město je zbudovaná z šedé žuly, ovšem svou velikostí, množstvím kytek a absencí vyfintěných lidí v uličkách vzbuzuje pocit útulného domova.
Velkou radost nám udělala i písečná aberdeenská pláž. Kluci si vyhráli s přehradami s vodou, my holky jsme otužile stiskly zuby a smočily nohy v Severním moři. Je nutno dodávat, že označení „ledové“ je zde dosti na místě?
Po vydovádění jsme se vydali zpět do města hledat nějaký typicky skotský podnik na večeři. Nejdřív se nám postavilo do cesty několik fastfoodů, kterým jsme lehce odolali, poté přišla indická restaurace, pak čínská, ale zvládli jsme projít i kolem italské, takže jsme skutečně došli do skotské restaurace, kde jsme vyzkoušeli poprvé skotské jídlo zvané hagis (z mletého jehněčího a raději nechceme vědět čeho ještě).
Do hostelu (SYHA) jsme došli až kolem půldvanácté, a protože klukům již v pokoji pochrupovali spolunocležníci, rozbili jsme hlavní stan v dívčím pokoji (který byl pouze pro nás tři děvčata). Zalehli jsme až dlouho po půlnoci
Pátek, 24. 7. 2009
Den zámku Craigievar (v rekonstrukci), palírny whisky, trosek katedrály Elgin, kláštera Pluscarden a městečka Inverness. Nejdeštivější den.
Pro změnu jsme opět vyjížděli ze města za vydatného deště. Po cestě jsme se rozhodli odbočit na zámeček Craigievar, který má být podle průvodce nejhezčím zámkem v údolí řeky Don. Zda je či není jsme nakonec nemohli rozhodnout, protože je momentálně zavřený kvůli rekonstrukci a obklopuje ho ze všech stran velmi šedivé lešení, ale alespoň nám na to vysvitlo sluníčko...
Pobavili jsme se však při jeho hledání, protože navigace nás zavedla do hluboké divočiny s uzounkými (ale přesto velmi kvalitními) silnicemi, krajiny kopců a vod, vřesu a zcela výjimečně také stavení. Měli jsme příležitost na své zbloudilé cestě ochutnat maliny, které dozrávaly u cesty a promluvit s takzvaným „lokálem“, rozuměj místním, který nám poradil svou skotskou mluvou, kudy z té šlamastyky ven.
Ve druhé půli dne (opět chvíli předtím, než jsme se blížili k dalšímu cíli) se vydatně rozpršelo. Dojeli jsme do Dufftown, tam jsme v Ičku zjistili, kde najdeme palírnu a vyrazili se schovat na prohlídku po rodinném závodu pravé skotské whisky nesoucí jméno rodiny Glenfiddich. Po prohlídce si whisky a její výroby získala u celé výpravy skutečný obdiv, ovšem pravý labužník skotské se z nikoho nestal ani po ochutnávce zdarma.
Když došlo na rozhodnutí, všichni jsme koupili daleko sladší a slabší a voňavější skotskou sherry. Dle rady z Ička jsme zůstali v destilerce i na oběd, ovšem z „very reasonable“ restaurace se vyklubal podnik se spíše vyššími cenami. Pochutnali jsme si však na houbové polévce (méně už na přiložených sušenkách zvaných oatcakes) a vyzkoušeli jsme další variantu přípravy jehněčího – opět nezklamalo. Palírna nás mile překvapila profesionalitou a marketingovou propracovaností sebemenších detailů (například i dámských záchodů). Protože stále vydatně pršelo i po skončení prohlídky, nezbylo než přeložit výlet do přírody na jiný den a jiné místo a vyrazit dál.
Další cesta nás zavedla do ruin katedrály v Elgin.
Místo je pouze minimálně zachované, ovšem okouzlující. Podle průvodce katedrála zanikla kvůli tomu, že za války rozebrali střechu, aby měli z čeho vyrábět kulky a pak už stavba sloužila jen jako zásobárna materiálu pro široké okolí. Tak jsme se dozvěděli, že stojí za to zajet do nedalekého fungujícího mužského kláštera Pluscarden. Klášter benediktýnů (interně přezdívaný plusquamperfektum) je uprostřed lesů a polí v nádherně klidném místě.
Odtud vedla naše cesta do městečka Inverness, jehož hostel je proslulý studentskými pařbami.
Po cestě si však kluci neodpustili odbočku na letiště u Inverness, kde celí nadšení pozorovali start Easy Jetu. Hostel byl ve chvíli, kdy jsme dorazili, plný lidí a paní na recepci nám řekla, že nahoře a dole jsou sprchy, čaj, čokoláda a káva v kuchyňce jsou zdarma, ať si uděláme pohodlí, že na nás teď nemá čas. Po chvíli jsme dostali pokoj pro 6 lidí a zanedlouho se vydali do města najít něco malého k snědku a samozřejmě i k pití. V pubu se sympatickou skotskou hudbou jsme nenašli místo k posezení, ani jídlo, v dalších podnicích už nevařili, takže jsme skončili na jídle v rychlém občerstvení „take away“. Jehněčí kebab je opravdu nedobrý (je to vlastně jakýsi luncheonmeat). Od té doby jsem se zapřísáhla, že jehněčího už bylo ve Skotsku příliš.
V Inverness nás mimořádně překvapil noční život, kdy byly na ulicích k vidění ženy oděné v plesových róbách (řádně kratičkých a přiléhavých), na vysokých podpatcích. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla tričko, svetr a bundu, byla mi za ně spíše zima...
Na sklonku dne jsme ještě vyzkoušeli sprchy, které v hostelu připomínaly spíše skříň a uložili se spát hluboko po půlnoci.
Sobota, 25. 7. 2009
Den prvního Marmite, jezera Loch Ness, Fort William, údolí Glen Nevis a Obanu – první a jediný úplně slunečný den
Ráno v Inverness bylo polojasné, všichni ještě v půl osmé spali, a tak jsem se vypravila na ostrůvky na řece Ness sama. Sekvoje, platany, hezky udržované cesty, ranní běžci, rybář, ticho a voda.
V hostelu jsme si za 2 libry zaplatili snídani (2 toasty, cornflakes/müsli, 1 „koblížek“ nebo croissant). Poprvé jsme ochutnali Marmite (ve skleničce podobné marmeládě, tmavé barvy, mazlavé konzistence, maže se na chleba, ale chutná jako Maggi). Arašídové máslo obstálo lépe, ovšem název máslo taky není ideální a jednoznačně tvrdím, že když už arašídovou pomazánku, tak snad typ Nutela!
Po snídani jsme opět sbalili našeho Caddy maxíka, vybrali zálohu za klíče k pokoji a vyrazili dál. Po východním břehu jezera Loch Ness vede nepříliš frekventovaná silnice č. 862 s pěknými vyhlídkami. Hrad Urquart, na který jsme si dělali zálusk se ukázal na protější straně jezera (bohužel měla zase jednou pravdu navigace oproti mapám). Zato jsme mohli navštívit vodopády, přes které stéká do jezera voda.
Hledání Lochnesky jsme přenechali davům turistů a vyrazili dál.
Po cestě se nám pak ještě naskytl nádherný view point. Auto jsme nechali u silnice a vyšlápli si vřesovištěm na vrchol nejbližšího kopce, a pak ještě jednoho. Místy kvetoucí vřesy, výhled na jezera a lesy, bez známek civilizace (kromě silnice) široko daleko.
Cestou do Fort William jsme se neúspěšně snažili najít restauraci, jenže první byla předražená kvůli poloze u jezera s výhledem na hory (průměrná cena jídla 15 liber). V dalším podniku pak měli problém s ohněm a museli vypnout elektřinu, takže jsme dojeli až do Fort William, když už Jacek hlady téměř nemluvil. Na parkovišti jsme potkali dva Poláky, kteří nás nasměrovali do centra, že možností, kde se najíst je tam spousta. Zapadli jsme v podstatě do první restaurace, Jacek hned po polévce pookřál a byl ochoten dokonce i diskutovat, na jakou túru se po obědě vydáme. Zklamání přišlo, když mu místo objednaných párků donesli nenáviděný hamburger.
V informačním centru jsme se rozhodli pro výlet do údolí Glen Nevis (s výhledem na Ben Nevis, na který se ročně vypraví kolem 70 000 lidí). Dojeli jsme až ke značce slepá silnice, tam jsme zaparkovali. Vyrazili jsme pak podél řeky, ovšem jak se nakonec ukázalo, po špatné straně. Cestička byl čím dál tím víc rozmočená a zarostlá, značky žádné. Bez pořádných pohorek to nešlo, takže se Alča s Otou vydali na zpáteční cestu, my ostatní jsme pokračovali dál, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit i my. Potkali jsme dva domorodce, kteří nám prozradili, že na druhém břehu řeky je pohodlná cesta, ale že i po našem břehu lze dojít k vodopádu, pouze je tam pak potřeba přeručkovat po laně. Rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme a dostaneme se alespoň k poslednímu parkovišti, kde měla čekat Alča s Otou. Úspěšně se to podařilo, jen Cafimu zůstaly mokré boty.
Na druhém břehu jsme vyšli od řeky v podstatě na parkovišti, kde stálo i naše auto. Za chvíli se objevila Alča, a pak jsme šli (po opravdu hezké turistické cestě) naproti Otovi. Ota tedy jako jediný viděl vodopády na konci a údolí Steall Meadows. Za neúnavného útočení „muněk“ jsme opustili parkoviště a projížděli úžasnými údolími, po březích jezer směr Oban.
Dorazili jsme tam po 1,5 hodině, tedy ve 21:30 večer. Rychle jsme vybalili, dali si sprchu, v kuchyňce jsme uvařili ze zásob Tarczewskich 6 čínských polévek a čajů a ještě se vzepřeli k výpravě za posledním točeným sobotním pivem.
Den technický (Falkirk wheel, námořní muzeum, přístav), první (a poslední) koupání v Severním moři, aberdeenská pláž
Dodrželi jsme budíček v 7:00 a v 8:30 jsme odjížděli od hostelu. Při první zastávce na Falkirk wheel překvapivě opět pršelo. Přesto jsme strávili asi hodinu fascinovaným pozorováním tohoto výdobytku techniky, díky němuž lodě překonávají mnohametrový výškový rozdíl.
V infocentru jsme objevili prodavačku, která byla před 3 lety v Praze, a která nám potvrdila, že déšť je ve Skotsku skutečně normální věc.
Přes Perth a Dundee jsme s malou zastávkou v nově otevřeném podniku poobědvali, zjistili jsme, že i tojtojky mohou být voňavé a čisté. Přibližně kolem čtvrté hodiny jsme dorazili do města Aberdeen, rychle se zaregistrovali v hostelu (jediném, kde byla naše výprava rozdělena podle pohlaví) a vyrazili do města, aby nám nezavřeli námořní muzeum.
Město Aberdeen nás přivítalo nezvykle slunečným počasím. Ani to však nemohlo oživit jednotvárnou šeď výstavních dvoupatrových budov v centru. Všechny stavby v Aberdeen jsou postavené z šedé žuly (město je ve Skotsku známe jako „žulové město). Naprosto monstrózním dojmem působí budovat Marischal College, kterou v roce 1953 založil hrabě Marischal. Podle průvodce jde o druhou největší žulovou stavbu na světě (po madridském Escorialu).
Aberdeen tepe čilým životem, po hlavní ulici Union Street brouzdají stovky nákupuchtivých mladých velmi načančaných lidí. Kdo má rád městský noční život, přijde si v přístavním městě na své. Přístav je zde skutečně velký, ostatně město vzkvétá především díky ropě a plynu ze Severního moře.
Nejvíce nás asi uchvátila rybářská vesnička miniaturních rozměrů. Stejně jako celé město je zbudovaná z šedé žuly, ovšem svou velikostí, množstvím kytek a absencí vyfintěných lidí v uličkách vzbuzuje pocit útulného domova.
Velkou radost nám udělala i písečná aberdeenská pláž. Kluci si vyhráli s přehradami s vodou, my holky jsme otužile stiskly zuby a smočily nohy v Severním moři. Je nutno dodávat, že označení „ledové“ je zde dosti na místě?
Po vydovádění jsme se vydali zpět do města hledat nějaký typicky skotský podnik na večeři. Nejdřív se nám postavilo do cesty několik fastfoodů, kterým jsme lehce odolali, poté přišla indická restaurace, pak čínská, ale zvládli jsme projít i kolem italské, takže jsme skutečně došli do skotské restaurace, kde jsme vyzkoušeli poprvé skotské jídlo zvané hagis (z mletého jehněčího a raději nechceme vědět čeho ještě).
Do hostelu (SYHA) jsme došli až kolem půldvanácté, a protože klukům již v pokoji pochrupovali spolunocležníci, rozbili jsme hlavní stan v dívčím pokoji (který byl pouze pro nás tři děvčata). Zalehli jsme až dlouho po půlnoci
Pátek, 24. 7. 2009
Den zámku Craigievar (v rekonstrukci), palírny whisky, trosek katedrály Elgin, kláštera Pluscarden a městečka Inverness. Nejdeštivější den.
Pro změnu jsme opět vyjížděli ze města za vydatného deště. Po cestě jsme se rozhodli odbočit na zámeček Craigievar, který má být podle průvodce nejhezčím zámkem v údolí řeky Don. Zda je či není jsme nakonec nemohli rozhodnout, protože je momentálně zavřený kvůli rekonstrukci a obklopuje ho ze všech stran velmi šedivé lešení, ale alespoň nám na to vysvitlo sluníčko...
Pobavili jsme se však při jeho hledání, protože navigace nás zavedla do hluboké divočiny s uzounkými (ale přesto velmi kvalitními) silnicemi, krajiny kopců a vod, vřesu a zcela výjimečně také stavení. Měli jsme příležitost na své zbloudilé cestě ochutnat maliny, které dozrávaly u cesty a promluvit s takzvaným „lokálem“, rozuměj místním, který nám poradil svou skotskou mluvou, kudy z té šlamastyky ven.
Ve druhé půli dne (opět chvíli předtím, než jsme se blížili k dalšímu cíli) se vydatně rozpršelo. Dojeli jsme do Dufftown, tam jsme v Ičku zjistili, kde najdeme palírnu a vyrazili se schovat na prohlídku po rodinném závodu pravé skotské whisky nesoucí jméno rodiny Glenfiddich. Po prohlídce si whisky a její výroby získala u celé výpravy skutečný obdiv, ovšem pravý labužník skotské se z nikoho nestal ani po ochutnávce zdarma.
Když došlo na rozhodnutí, všichni jsme koupili daleko sladší a slabší a voňavější skotskou sherry. Dle rady z Ička jsme zůstali v destilerce i na oběd, ovšem z „very reasonable“ restaurace se vyklubal podnik se spíše vyššími cenami. Pochutnali jsme si však na houbové polévce (méně už na přiložených sušenkách zvaných oatcakes) a vyzkoušeli jsme další variantu přípravy jehněčího – opět nezklamalo. Palírna nás mile překvapila profesionalitou a marketingovou propracovaností sebemenších detailů (například i dámských záchodů). Protože stále vydatně pršelo i po skončení prohlídky, nezbylo než přeložit výlet do přírody na jiný den a jiné místo a vyrazit dál.Další cesta nás zavedla do ruin katedrály v Elgin.
Místo je pouze minimálně zachované, ovšem okouzlující. Podle průvodce katedrála zanikla kvůli tomu, že za války rozebrali střechu, aby měli z čeho vyrábět kulky a pak už stavba sloužila jen jako zásobárna materiálu pro široké okolí. Tak jsme se dozvěděli, že stojí za to zajet do nedalekého fungujícího mužského kláštera Pluscarden. Klášter benediktýnů (interně přezdívaný plusquamperfektum) je uprostřed lesů a polí v nádherně klidném místě.
Odtud vedla naše cesta do městečka Inverness, jehož hostel je proslulý studentskými pařbami.
Po cestě si však kluci neodpustili odbočku na letiště u Inverness, kde celí nadšení pozorovali start Easy Jetu. Hostel byl ve chvíli, kdy jsme dorazili, plný lidí a paní na recepci nám řekla, že nahoře a dole jsou sprchy, čaj, čokoláda a káva v kuchyňce jsou zdarma, ať si uděláme pohodlí, že na nás teď nemá čas. Po chvíli jsme dostali pokoj pro 6 lidí a zanedlouho se vydali do města najít něco malého k snědku a samozřejmě i k pití. V pubu se sympatickou skotskou hudbou jsme nenašli místo k posezení, ani jídlo, v dalších podnicích už nevařili, takže jsme skončili na jídle v rychlém občerstvení „take away“. Jehněčí kebab je opravdu nedobrý (je to vlastně jakýsi luncheonmeat). Od té doby jsem se zapřísáhla, že jehněčího už bylo ve Skotsku příliš.V Inverness nás mimořádně překvapil noční život, kdy byly na ulicích k vidění ženy oděné v plesových róbách (řádně kratičkých a přiléhavých), na vysokých podpatcích. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla tričko, svetr a bundu, byla mi za ně spíše zima...
Na sklonku dne jsme ještě vyzkoušeli sprchy, které v hostelu připomínaly spíše skříň a uložili se spát hluboko po půlnoci.
Sobota, 25. 7. 2009
Den prvního Marmite, jezera Loch Ness, Fort William, údolí Glen Nevis a Obanu – první a jediný úplně slunečný den
Ráno v Inverness bylo polojasné, všichni ještě v půl osmé spali, a tak jsem se vypravila na ostrůvky na řece Ness sama. Sekvoje, platany, hezky udržované cesty, ranní běžci, rybář, ticho a voda.
V hostelu jsme si za 2 libry zaplatili snídani (2 toasty, cornflakes/müsli, 1 „koblížek“ nebo croissant). Poprvé jsme ochutnali Marmite (ve skleničce podobné marmeládě, tmavé barvy, mazlavé konzistence, maže se na chleba, ale chutná jako Maggi). Arašídové máslo obstálo lépe, ovšem název máslo taky není ideální a jednoznačně tvrdím, že když už arašídovou pomazánku, tak snad typ Nutela!
Po snídani jsme opět sbalili našeho Caddy maxíka, vybrali zálohu za klíče k pokoji a vyrazili dál. Po východním břehu jezera Loch Ness vede nepříliš frekventovaná silnice č. 862 s pěknými vyhlídkami. Hrad Urquart, na který jsme si dělali zálusk se ukázal na protější straně jezera (bohužel měla zase jednou pravdu navigace oproti mapám). Zato jsme mohli navštívit vodopády, přes které stéká do jezera voda.
Hledání Lochnesky jsme přenechali davům turistů a vyrazili dál.
Po cestě se nám pak ještě naskytl nádherný view point. Auto jsme nechali u silnice a vyšlápli si vřesovištěm na vrchol nejbližšího kopce, a pak ještě jednoho. Místy kvetoucí vřesy, výhled na jezera a lesy, bez známek civilizace (kromě silnice) široko daleko.
Cestou do Fort William jsme se neúspěšně snažili najít restauraci, jenže první byla předražená kvůli poloze u jezera s výhledem na hory (průměrná cena jídla 15 liber). V dalším podniku pak měli problém s ohněm a museli vypnout elektřinu, takže jsme dojeli až do Fort William, když už Jacek hlady téměř nemluvil. Na parkovišti jsme potkali dva Poláky, kteří nás nasměrovali do centra, že možností, kde se najíst je tam spousta. Zapadli jsme v podstatě do první restaurace, Jacek hned po polévce pookřál a byl ochoten dokonce i diskutovat, na jakou túru se po obědě vydáme. Zklamání přišlo, když mu místo objednaných párků donesli nenáviděný hamburger.
V informačním centru jsme se rozhodli pro výlet do údolí Glen Nevis (s výhledem na Ben Nevis, na který se ročně vypraví kolem 70 000 lidí). Dojeli jsme až ke značce slepá silnice, tam jsme zaparkovali. Vyrazili jsme pak podél řeky, ovšem jak se nakonec ukázalo, po špatné straně. Cestička byl čím dál tím víc rozmočená a zarostlá, značky žádné. Bez pořádných pohorek to nešlo, takže se Alča s Otou vydali na zpáteční cestu, my ostatní jsme pokračovali dál, ale nakonec jsme se rozhodli vrátit i my. Potkali jsme dva domorodce, kteří nám prozradili, že na druhém břehu řeky je pohodlná cesta, ale že i po našem břehu lze dojít k vodopádu, pouze je tam pak potřeba přeručkovat po laně. Rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme a dostaneme se alespoň k poslednímu parkovišti, kde měla čekat Alča s Otou. Úspěšně se to podařilo, jen Cafimu zůstaly mokré boty.
Na druhém břehu jsme vyšli od řeky v podstatě na parkovišti, kde stálo i naše auto. Za chvíli se objevila Alča, a pak jsme šli (po opravdu hezké turistické cestě) naproti Otovi. Ota tedy jako jediný viděl vodopády na konci a údolí Steall Meadows. Za neúnavného útočení „muněk“ jsme opustili parkoviště a projížděli úžasnými údolími, po březích jezer směr Oban.
Dorazili jsme tam po 1,5 hodině, tedy ve 21:30 večer. Rychle jsme vybalili, dali si sprchu, v kuchyňce jsme uvařili ze zásob Tarczewskich 6 čínských polévek a čajů a ještě se vzepřeli k výpravě za posledním točeným sobotním pivem.
červencové Skotsko - I. díl
Pondělí 20. 7. 2009
Den cestovní, anglický – letiště, dálnice, večeře
V 17:05 jsme odletěli z brněnského letiště (nízkonákladový let se prý pozná podle toho, že je třeba k letadlu dojít pěšky ;-)). Do Londýna jsme doletěli s 10minutovým předstihem, vyzvedli si zavazadla (mezi kufry jezdil i jeden pár sandálů – že by si někdo už na letišti uvědomil, že je v deštivé Anglii nebude potřebovat?!). Díky bezvadnému plánování jsme se našli s řidičem červeného Opelu (poznávací znamení byla zapnutá světla, což není v Anglii povinné), který na nás už čekal a dovezl nás do Lichfield. Cesta trvala asi 1,5 hodiny po dálnici – poprvé jsme zakusili zážitek jízdy vlevo. Okolí dálnice vypadalo podobně jako u nás na Vysočině.
V Lichfield nás přivítala Markéta teplou večeří (polévkou a smaženými řízky). Pak jsme do noci povídali a odhalovali taje a překvapení anglické domácnosti (například plynový kotel schovaný v kuchyňské skříňce, světlo v koupelně, které se z bezpečnostních důvodů nerozsvěcuje vypínačem, ale šňůrkou; sprcha, která teče ještě asi minutu po vypnutí, aby se zchladila a měla delší životnost; jednoduchá okna (která většinou bývají vysunovací); falešný krb, který musí být alespoň jako imitace v každé anglické domácnosti; zásuvky, z nichž na každé je ještě vypínač ap.
Uložili jsme se hodně po půlnoci – my s Martinem jako privilegovaní novomanželé v ložnici Jacka a Markéty.
Úterý 21. 7. 2009
Den napůl cestovní - památky za mřížemi a první „fish and chips“
Vyjeli jsme po velmi vydatné snídani a důkladném sbalení asi ve 12 hodin z Lichfield. Po půl šesté jsme dojeli do Jedburghu. Tam byla v podstatě první velká zastávka ve Skotsku. 
Z bývalého opatství zbyly jen trosky chrámu, navíc v rekonstrukci a za vytrvalého mrholení, které nás provázelo téměř celou cestu.
V dalším městečku Melrose jsme sice také nestihli otvírací dobu, ale to, co do dneška z chrámu přečkalo, dnes stojí na volnějším prostranství než je tomu v Jedburghu,.
Za opravdu úctyhodnými troskami chrámu jsou vidět zelené kopce, pasoucí se koně...
Do hostelu v Edinburghu jsme dojeli kolem 9. hodiny večer (po cestě jsme ještě stihli obdivovat dno moře za odlivu, opět za vydatného deštíku), takže pak byl nejvyšší čas objednat si jídlo telefonicky přímo do hostelu. V jídelně plné francouzských studentů jsme ochutnali svou první smaženou rybu s obrovskou porcí hranolek (fish and chips) a poprvé jsme se vyhnuli octu, se kterým se tato anglická pochoutka obvykle jí. Po večeři se šla zdatnější část výpravy projít na břeh moře, ke kterému stačilo sejít asi sto metrů od hostelu. My s Cafim jsme se vydali do boje se sprchami a ten byl v některých případech věru ledový a tudíž hlasitý ;-). V koupelnách jsme se také poprvé setkali s další anglickou tradicí – umyvadlem s oddělenými kohoutky pro teplou a studenou vodu, ovšem téměř stoprocentně bez špuntu!!!
Na závěr dne ještě děvčata spatřila z okna našeho (s výhledem na Severní moře) pokoje lišku, což završilo dnešní den, v němž jsme poprvé z oken auta obdivovali nádherně zelenou krajinu, plnou pasoucích se ovcí a koz a nádherně rozkvetlé luční kvítí.
Středa, 22. 7. 2009
Den Edinburghu, deště i prvního sluníčka, východu slunce, první skotské hospůdky a pobřeží u vesničky Cramond
Ráno ve 4 hodiny jsem se jako jediný člen výpravy vydala fotit východ slunce u Severního moře. Předpověď počasí slibovala déšť až na desátou dopolední a skutečně nezklamala! Kromě nádherných pohledů na vycházející slunce se (pro mě široko daleko na pobřeží jedinou) objevila na západě nádherná, obrovská duha. Ve společnosti racků, havranů, králíků a lišky jsem se kochala až do 6 hodin, a pak se šla dospat za ostatními až do 8:30.
Do centra Edinburghu jsme se dostali až když už znovu pršelo, začali jsme deštivou vyhlídkou na celé město na Calton Hill, poté jsme navštívili ostře střeženou, a také dosti diskutovanou (protože velmi drahou) budovu skotského parlamentu. S námi děvčaty se vyfotil pravý Skot v kiltu! Pak jsme za stále sílícího deště šlapali po královské cestě (Royal mile), ovšem nakonec jsme se zachránili před nemilosrdným lijavcem v jedné z okolních restaurací. Já jsem ochutnala svou první skotskou pečenou bramboru (jacked potato) a Martin svůj první (a zdaleka ne poslední) toast.
Místo návštěvy přeturistovaného edinburghského hradu jsme se rozhodli pro obhlídku města, protože vykouklo vzácné sluníčko.
Obdivovali jsme úzké boční uličky. Podívali jsme se do kostela St. Gill´s s krásnými vitrážemi. Zrovna jsme zastihli hrající varhany, které burácely celým chrámem.
Poté nás v průvodci oslovila pobřežní víska jménem Cramond – údajně nejmalebnější z vesniček Edinburghu, jedné z těch, jejíž osídlení je prokázané již v době bronzové.
Po 45 minutách v dvoupatrovém autobusu č. 41 (který stavěl snad každých
Po jídle jsme vyrazili na ostrov, jehož zřícenin a zarostlých cestiček se zvláště hoši dlouho nemohli nabažit, takže jsme po cestě zpět mohli obdivovat ještě západ slunce.
Do hostelu jsme se vrátili pěšky, docela uondaní asi v půl jedenácté. Pevně jsme si však předsevzali, že další den vstaneme brzy a v devět odjedeme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)