dnes jsem podnikla svůj první výlet za Moskvu.
Začínám pomalu - zatím jen cca 70 km od hlavního města. V nyní stotisícovém Sergijev Posadu vznikly ruské matrjošky, nachází se tam muzeum hraček, které čítá na 30 000 výstavních exemplářů, a také největší fungující klášter v Rusku (alespoň to tvrdí průvodce), tzv. "Trojice-Sergijeva lavra".
Dnes je sídlem ruského patriarchy a v klášteře žije asi 300 bratrů mnichů, v minulosti byl klášteře výnamným duchovně-kulturním centrem, ve kterém působil např. Maxim Grek nebo Andrej Rublev, právě v tomto klášterním komplexu byla uchovávána "Trojickaja letopis", jež obsahuje tzv. "Povesť vremennych let" - letopis z 12. století, který vypráví nejstarší příběhy ruské historie. Dodnes sem směřují kroky mnoha pravoslavných poutníků, tím spíše v neděli, po které začíná velikonoční půst.
Atmosféra uvnitř kláštera byla moc hezká. Nachomýtli jsme se k jedné mši, pokud neznáte pravoslavné chrámy, představte si prostor kostela bez lavic, lidé stojí vedle sebe a zpívají, zapalují svíčky, na stěnách jsou ikony.
V Trojickém kostele (viz následující fotografie) visí ikony Andreje Rubleva a pod nimi se uchovávají ostatky zakladatele kláštera Sergeje Radoněžského. Na to, aby se lidé mohli před jeho hrobem poklonit se stojí dlouhá fronta...
Jako město je Sergijev Posad naprostým ruským průměrem. Jako by se tam zastavil čas v devadesátých letech. Našli jsme restauraci, která zvenku vypadala velmi nevábně, uvnitř byla směsicí kulturního domu komunistické éry a diskotéky devadesátých let. Ovšem vařili výborně a oproti moskevským poměrům velmi levně - boršč za 80 rublů, palačinky (bliny) za 70, káva 40.
Složení výpravy bylo tentokrát já, Šárka (Češka) a Maxim ("Podmoskvan"):
Jak se dostat do Sergijev Posadu aneb co je to električka
Z Jaroslavského nádraží (metro Komsomolskaja) jedou jednak tzv. expres vlaky, nebo (téměř každých deset minut) tzv. električky, tedy příměstské vlaky bez kupé, s tvrdými lavicemi a specifickým koloritem. Kromě toho, že do vás neustále hustí nějaké rady reproduktory (typu: nepřebíhejte koleje před vlakem, stresujete tím řidiče a riskujete svůj život, chraňte své zdraví atd.), električkou prochází nejrůznější prodavači. Tentokrát byl nejpikantnější prodavač novin, který za deset rublů prodával čtivo, jež slibovalo vysvětlit, co se stane s lidskou duší po smrti, jak se bránit mimozemšťanům apod.
Jedna cesta nám trvala cca 1 hodinu a na studentskou (50 %) slevu stála jedna cesta necelých 50 rublů.
Na cestě zpět jsme se ještě prošli mezi dvěma stanicemi lesem... Přátelé, tady je za městem ještě tolik sněhu, že by se dalo krásně vyrazit na běžky. Jelikož se dají dole na koleji půjčit, asi to s Šárkou realizujeme!
A končím opět perličkou. Následující foto jsem pořídila po cestě mezi zastávkou Abramcevo a Choťkovo. Ruská vynalézavost, jak se zdá, nezná mezí... (a objem nákladu přepravovaného na střeše vyfoceného auta už také ne)
Začínám pomalu - zatím jen cca 70 km od hlavního města. V nyní stotisícovém Sergijev Posadu vznikly ruské matrjošky, nachází se tam muzeum hraček, které čítá na 30 000 výstavních exemplářů, a také největší fungující klášter v Rusku (alespoň to tvrdí průvodce), tzv. "Trojice-Sergijeva lavra".
Dnes je sídlem ruského patriarchy a v klášteře žije asi 300 bratrů mnichů, v minulosti byl klášteře výnamným duchovně-kulturním centrem, ve kterém působil např. Maxim Grek nebo Andrej Rublev, právě v tomto klášterním komplexu byla uchovávána "Trojickaja letopis", jež obsahuje tzv. "Povesť vremennych let" - letopis z 12. století, který vypráví nejstarší příběhy ruské historie. Dodnes sem směřují kroky mnoha pravoslavných poutníků, tím spíše v neděli, po které začíná velikonoční půst.Atmosféra uvnitř kláštera byla moc hezká. Nachomýtli jsme se k jedné mši, pokud neznáte pravoslavné chrámy, představte si prostor kostela bez lavic, lidé stojí vedle sebe a zpívají, zapalují svíčky, na stěnách jsou ikony.
V Trojickém kostele (viz následující fotografie) visí ikony Andreje Rubleva a pod nimi se uchovávají ostatky zakladatele kláštera Sergeje Radoněžského. Na to, aby se lidé mohli před jeho hrobem poklonit se stojí dlouhá fronta...
Jako město je Sergijev Posad naprostým ruským průměrem. Jako by se tam zastavil čas v devadesátých letech. Našli jsme restauraci, která zvenku vypadala velmi nevábně, uvnitř byla směsicí kulturního domu komunistické éry a diskotéky devadesátých let. Ovšem vařili výborně a oproti moskevským poměrům velmi levně - boršč za 80 rublů, palačinky (bliny) za 70, káva 40.
Složení výpravy bylo tentokrát já, Šárka (Češka) a Maxim ("Podmoskvan"):
Jak se dostat do Sergijev Posadu aneb co je to električkaZ Jaroslavského nádraží (metro Komsomolskaja) jedou jednak tzv. expres vlaky, nebo (téměř každých deset minut) tzv. električky, tedy příměstské vlaky bez kupé, s tvrdými lavicemi a specifickým koloritem. Kromě toho, že do vás neustále hustí nějaké rady reproduktory (typu: nepřebíhejte koleje před vlakem, stresujete tím řidiče a riskujete svůj život, chraňte své zdraví atd.), električkou prochází nejrůznější prodavači. Tentokrát byl nejpikantnější prodavač novin, který za deset rublů prodával čtivo, jež slibovalo vysvětlit, co se stane s lidskou duší po smrti, jak se bránit mimozemšťanům apod.
Jedna cesta nám trvala cca 1 hodinu a na studentskou (50 %) slevu stála jedna cesta necelých 50 rublů.
Na cestě zpět jsme se ještě prošli mezi dvěma stanicemi lesem... Přátelé, tady je za městem ještě tolik sněhu, že by se dalo krásně vyrazit na běžky. Jelikož se dají dole na koleji půjčit, asi to s Šárkou realizujeme!
A končím opět perličkou. Následující foto jsem pořídila po cestě mezi zastávkou Abramcevo a Choťkovo. Ruská vynalézavost, jak se zdá, nezná mezí... (a objem nákladu přepravovaného na střeše vyfoceného auta už také ne)
Žádné komentáře:
Okomentovat