Moji milí,
viděla jsem Volhu, dokonce jsem v ní smočila utrmácené nohy. Zatím je palčivě studená, ale zato čistá, klidná a obrovská. Volha je zároveň pojítkem obou měst, která jsme (tentokrát pouze s Šárkou) navštívily.
KOSTROMALeží přibližně 370 km severovýchodně od Moskvy, je jedním z měst tzv. "Золотого кольца", založil ji v polovině 12. století Jurij Dolgorukij (mimochodem, víte, že právě on má "na svědomí" i Moskvu?), do řeky Volhy v Kostromě přitéká (překvapivě) řeka Kostroma.
Cesta vlakemVlak do Kostromy jede téměř 8 hodin, a tak jsme zvolily noční vlak. Pravděpodobně se převážná většina z vás už setkala s ruskými lůžkovými vagóny, kde jsou místo sedadel lehátka, neboli police ;-) Naše oddělení jsme sdíleli se dvěma staršími pány. Jeden pán z Kostromy, v důchodu, ale pracující v Moskvě ve fabrice jako mistr - strojař, protože z důchodu by rodina zaplatila jen nájem bytu a na jídlo by moc nezbylo... Vyprávěl o dědečkovi, který zmizel v útrobách jednoho ze stalinských lágrů, o tom, že v 68. byla jeho jednotka připravená zasáhnout v Československu, ale nakonec je nepovolali, o tom, jak jeho rodiče přežili válku, že on sám se narodil v roce 1946, o tom, že současná mládež nectí řemeslo, a že nemá své znalosti komu předávat... I přes to všechno smutné byl plný pozitivní energie, dokázal nádherně popisovat duchovní atmosféru Ipaťjevského kláštera (v Kostromě), kde zažil sborový ženský zpěv... Bylo vidět, že se po měsíci moc těší na svou rodinu. Naproti němu seděl pán zhruba stejného věku, Moskvan, jedoucí na oslavu 70. narozenin svého dědečka, mnohem pesimističtější. Bylo zajímavé pozorovat jejich při o Stalinovi - první (kterému v lágru zemřel děda) zcela jednoznačně tvrdil, že Stalinova vláda byla špatná, druhý zastával názor, že Stalin udržel zemi pohromadě atd.... Oba družně litovali, že se rozpadl Sovětský svaz, což považují za zradu politiků. Účastně se ptali na naše rozdělení Česka a Slovenska a přirovnávali to k jejich situaci s Ukrajinou, kdy se prý Ukrajincům zachtělo nezávislosti... My s Šárkou jsme se takticky nevměšovaly... Abych nezapomněla, ohledně Putina se oba shodli, že za jeho vlády život obyčejného člověka nabyl určité jistoty, že se poměry zlepšily, oba přiznali, že Putina a následně Medvěděva volili. Nu, uvidíme, prý, co ukáže Medvěděv, nebylo moc z koho vybírat...
Díky našim spolucestujícím jsme se dozvěděly, že Kostroma je vyhlášená produkcí lnu a lněných výrobků (brousily jsme si zuby, ale nakonec jsme nic lněného nekoupily).
Historicky je Kostroma velmi zajímavé město. Jednak z ní prý pochází rod Godunovů - ve zmiňovaném Ipaťjevském klášteře měli rodovou hrobku;
jednak z knihovny téhož kláštera pochází tzv. Ipaťjevský letopis - jedna z nejstarších písemných památek Staré Rusi. A nakonec tamtéž skončila doba "Smuty" (neboli bezvládí), a to tím, že moskevští vyslanci přišli prosit Michaila Romanova (do kláštera), aby se stal carem. S tím je spojena také legenda o Ivanu Susaninovi, který měl dovést oddíl Poláků na stopu skrývajícího se cara Michaila Fjodoroviče. Místo toho je prý zavedl do bažin a odmítl jim ukázat cestu zpět. Za to je dodnes považován za národního hrdinu.
Za dob Sovětského svazu byl nedaleko kláštera zřízen skanzen dřevěné architektury (viz chaloupka na kuřích nožkách ;-)). A my s Šárkou jsme tam viděly natáčení filmu. Nevíme jakého, ale vzhledem ke kozákům na koních a starému automobilu jsme tipovaly začátek 20. století a revoluci. Je neuvěřitelné, kolik úsilí se musí vynaložit, kolik lidí se účastní... pro postranního pozorovatele vypadá natáčení filmu jako dětská hra na vojáky, jen v obřích rozměrech...
Kostroma jako město mě neobyčejně překvapila, protože je to město, kde najdete (v Rusku jinak poměrně vzácnou) secesi. Domy jsou sice převážně velmi zchátralé, ale přesto neztratily své kouzlo.
Dalším příjemným prvkem jsou ceny. Vzhledem k vzdálenosti od Moskvy naprosto neuvěřitelné. Čaj na nádraží za 5 rbl, pirohy v jídelně 7 rublů, medovník 10 atd.
Poté, co jsme se dostatečně pokochaly a řádně nasytily v Kostromě, vyrazily jsme na cestu směrem na Jaroslavl. Zpočátku jsme myslely, že pojedeme stopem, ale stoply jsme pouze autobus, a tak jsme řádně zaplatily a jely.
Vystoupily jsme přibližně ve dvou třetinách cesty do Jaroslavlu a vydaly se na pochod k Volze. Počasí se na nás přestalo zlobit, obloha se zcela vyčistila, slunce začalo skoro pálit (nu, po předchozím dnu, kdy bylo v Moskvě okolo dvaceti stupňů jsme v první půlce soboty zažily více než desetistupňový teplotní pád).
Po cestě nám koncertovaly žáby. Ale pozor, ne tak skřehotavě, jako to známe od nás. Tohle byl milostný žabí zpěv, ano, přímo koncert. Nemám slov na to, abych to dokázala popsat. Bylo to nesmírně poetické...
A takhle jsme putovaly, a nakonec doputovaly k vytoužené Volze. Smočily jsme unavené nohy, posvačily vynikající ovesné sušenky, které s Šárkou zkoušíme téměř v každém městě, kam se dostaneme a zatím téměř všude chutnají jinak, ale vždycky výborně.
Pak jsme ještě stihly navštívit na břehu řeky klášter, kde zrovna zpívaly mladičké řádové sestry. Občas malinko nejistým hlasem, ale krásným, jasným, čistým - jako Volha...
Nu, a na závěr dne nám ještě příroda dopřála nepřeberné množství úchvatných povolžských panoramat...
Na noc jsme se ubytovaly pod borovicí na břehu Volhy a ráno vyrazily po břehu dál ve směru Jaroslavlu. Na místním letišti jsme se znovu uvedly do "provozuschopného" stavu, vypily jsme asi tucet čajů z nápojového automatu, a pak nás maršrutka za pouhých 22 rublů dovezla až do centra Jaroslavlu.
JAROSLAVL
Pokud hádáte, že Jaroslavl založil Jurij Dolgorukij, jste vedle, jak ta jedle. Město založil na začátku 11. století Jaroslav Moudrý, respektive založil na místě dnešního města pevnost.
Ve městě do Volhy přitéká řeka Kotorosl. Jaroslavl (630 000 obyvatel) je oproti Kostromě znatelně větší, a to se projevuje i v péči o turisty. V Jaroslavli najdete dlouhé pěší zóny na břehu Volhy, kde je možné jezdit na kole, kolečkových bruslích, či s kočárkem. Jsou zde chrámy a kláštery.
Jaroslavskou specialitou je zdobení kostelů kachly.
Poprvé byla tato technika použita na kostele "Bogojavlenija".
Stihly jsme ještě udělat výlet za město. Doufaly jsme, že znovu uvidíme Volhu, navíc na jejím břehu fungující ženský klášter. Bohužel se ukázalo, že v klášteře jsou cesty k Volze zamčené... I tak to byl ale zážitek, protože celý komplex je opravdu "živý", velmi hezky opravený. Velmi zvláštní dojem budil pouze neklidný křik racků, kterým klášterní zdi a zamčená vrata nijak nebránily v přístupu od řeky. Nějak jsem neměla potřebu nikoho rušit focením, a tak si památku na tyto místa uchovám jen ve své hlavě.
Toto je obrázek vesničky, ve které jsme vystoupily z jaroslavské maršrutky...
Nu, schylovalo se k večeru, a tak jsme se vydaly s Šárkou na nádraží. Ukázalo se ale, že to, co jsme podle internetu považovaly za příměstský vlak - neboli električku - je ve skutečnosti vlak tzv. dálkový a tudíž je třeba na něj rezervovat lístky dopředu... A ve chvíli, kdy jsme se o to pokusily už žádná místa nebyla. Naštěstí jel za dvě hodiny další vlak, dokonce jsme díky tomu ještě ušetřily, protože to nebyl expres. A vyzbyl nám tak čas nejen vydatně využít služeb nádražního bufetu, ale i posledního jaroslavského výletu.
Tramvají číslo tři, která velmi připomíná obrázky tramvají z První republiky, jsme se "popovezly" k poslednímu kostelu "Церковь Иоанна Предтечи в Толчково".
Byla to odměna vpravdě královská.
A na závěr dva ruské žertíky:1. Dej přednost v jízdě... když jedeš odnikud.
2. Název ulice: Říjnová třída, bývalá Panská (ve smyslu šlechtická), bývalá Občanská
