Konference v Tveri

Тверь

Tver je město, které najdete na mapě mezi Petrohradem a Moskvou. Do Moskvy je to odtud něco málo přes 150 km, což znamená cca 3 hodiny tzv. električkou, do Petrohradu to je téměř 500 km.
Samotné město jsem viděla pouze při přesunech v rámci konferenci, tudíž skoro vůbec. Co se mi velmi vrylo do paměti za ty dva pošmourné a velmi studené dny (mimochodem i v Moskvě se ochladilo na neuvěřitelných 7 stupňů), to je velmi špatná úroveň tramvajových tratí, sem tam neoklasicistní budovy v typicky ruské zelené a žluté, popř. modré barvě a poměrně upravená a evropsky vyhlížející pěší zóna (jedna ulice, kterou jsem viděla cestou k rektorátu).

Poslední den se konference konala ve vesničce Городня на Волге, 35 km od Tveri. Odtud jsou i následující fotografie - jak už sám název vesnice napovídá, protéká tam řeka Volha.

V Gorodně je chrám "Рождества Богородицы"ze 14. století. Při našem příjezdu tam bylo velmi rušno, protože zrovna probíhalo křtění dětí.

Konference probíhala ve velmi přátelském duchu, přivítali mě víc než vřele a po celou dobu mi věnovali (skoro až přílišnou) pozornost. Po mém příspěvku na téma "Duchovní hodnoty v díle Viktora Krotova" se strhla debata, na kterou však (jako typicky na každé konferenci) nebylo dost času, a poté už jsem odjížděla autem do Moskvy spolu s Alisou z Petrohradu a Ljubov Viktorovnou z Minska.
Ještě před Moskvou jsme se dostali do obvyklé zácpy, takže cesta nakonec byla ještě o něco delší než vlakem. Nespornou výhodu však představovala měkká pohodlná sedadla a zajímaví spolucestující.

Malá vsuvka o električkách a ruské vesnici
Jelikož jsem tento týden cestovala do Tveri a zpět dvakrát (nejen dnes, ale už ve středu), učinila jsem objevný závěr, co mi je na električce nejvíc nepříjemné.
Pokud vidíte někoho opilého, zřízeného či jinak nevzhledného, můžete prostě odvrátit pohled, pokud slyšíte něco, co vám leze na nervy ap., můžete si nasadit sluchátka a poslouchat svoje věci, ale pokud okolo vás nechutně zapáchá, neuděláte s tím nic... zvlášť v uzavřeném prostoru vlaku. O kyselém zápachu piva (a ruském zvyku pít ho téměř v kteroukoli denní dobu) už jsem se zmiňovala, nyní jsem nepříjemně zblízka poznala i zápach nemytých lidí (dále nebudu rozebírat). A viděla chování velmi jednoduchých lidí. Když chlap, zřejmě opilý, uhodí svou ženu, k tomu před svou mámou a synem, které vyprovází na vlak... a máma se mu neodváží nic říct, jen mlčky pobídne snachu, aby rychle šla za ním, aby se víc nerozčiloval... je to velká beznaděj. A nejhorší na tom je, že to je zřejmě obrázek ruského venkova - alkohol a buranství. Alespoň to vyplývá ze slov Rusů, se kterými jsem se zatím bavila.

Praktické cestovní informace:
Cena Moskva - Tver = 102 rublů (na 50% studentskou slevu)
Jízdní řád:
Z Moskvy do Tveri: 6:15 - 9:04, 8:10 - 10:58, 9:12 - 11:34, 11:25 - 14:04, 12:45 - 15:34, 14:16 - 16:58 atd.
Z Tveri do Moskvy: 14:10 - 16:40, 14:43 - 17:17, 15:38 - 17:54, 16:10 - 18:53, 17:38 - 20:25, 18:35 - 21:34, 20:11 - 22:54, 22:02 - 00:36

Pár dojmů z muzea současné historie

Pokud budete někdy v Moskvě zvažovat, do kterého muzea zajít, rozhodně nezapomeňte na

Muzeum současné historie.

Pikantní na tomto muzeu je právě jeho minulost. Od roku 1831 do roku 1917 se v budově nacházel tzv. Anglický klub - jeho členy byli například: A. S. Puškin, P. J. Čaadajev a další - zlatá léta klubu spadají do 19. století. Za první světové války tam byla nemocnice a v roce 1917 vznikla idea, která byla v roce 1924 naplněna - Muzeum Revoluce. To vydrželo až do roku 1998!!! A teprve od té doby je tam Muzeum současné historie.
Expozice zahrnuje i dobu Anglického klubu, tedy 19. století, ale jinak jde převážně o předměty a historii 20. století. Mnoho věcí se pochopitelně týká Revoluce - například můžete vidět kladivo, kterým vyhlásili stávku dělníci kdesi na Urale... nebo více ze současnosti první kelímky z MacDonalda, reklamy anebo dveře z tzv. Bílého domu, o který se v roce 1993 v Rusku bojovalo. Na dveřích je nápis "vchod pro novináře" a dveře jsou rozstřílené...

Praktické informace:
Музей современной истории,
Тверская 21
ст. метро Пушкинская, Тверская, Чеховская
Vstup: Na ruský studentský průkaz - 70 rublů
Doba prohlídky: Vyhraďte si alespoň půl dne - muzeum je rozsáhlé a opravdu je na co koukat!

Několik fotek z výpravy do Pskova - aneb něco pro rodiče ;-)

Staryj Izborsk a zázračné prameny

Já a Šárka, Šárka a já...

Na pikniku u jezera

Příští týden v těhle místech (snad) strávíme nějaký ten den, pravděpodobně částečně i na kolech - odpočinek od zběsilého moskevského tempa bude, věřte, zasloužený.

Krátké zamyšlení o štěstí a rozmělňování

Nedávno jsem se setkala s následujícím textem. Myslím, že je docela výstižný. Nevím sice, kdo je jeho autorem, ale chci se s Vámi podělit.

Современная сказка

Жили-были четыре брата. Трое умных, а четвертый не дурак. Вот пошли они Счастье искать. Шли-шли и вдруг видят - яма. А в яме Счастья сидит.
- Чего, спрашивает, - надо, ребята?
Первый брат говорит: - Хочу всё знать!
- Это можно, - говорит Счастье. И журнальчик ему подает. Научный.
Второй брат говорит: - А я хочу стать богатым!
И дало ему Счастье 200 рублей. Мелочью.
Брат третий говорит: - А я сильным хочу стать.
- И это не беда. - И гирю дает ему. Самую тяжелую.
- А тебе чего? спрашивает оно младшего брата.
- А тебе самому чего хочется? - спрашивает в ответ младший брат.


Můj překlad, aby z pohádky měli něco i ti, kdo nečtou rusky:

Pohádka ze současnosti

Žili, byli čtyři bratři. Tři byli chytří a čtvrtý nebyl hloupý. Jednou se vypravili hledat Štěstí. Šli a šli a v tom vidí jámu. A v jámě sedí Štěstí.
Ptá se: "Co potřebujete?"
První bratr říká: "Chci všechno vědět!"
"To je proveditelné," říká Štěstí. A podává mu časopis. Odborný.
Druhý bratr říká: "A já chci zbohatnout!"
Tak mu Štěstí dalo 200 rublů. V drobných.
Třetí bratr říká: "A já chci být silný."
"To taky není problém." A dává mu činku. Nejtěžší.
"A co chceš ty?" ptá se Štěstí nejmladšího bratra.
"A co bys chtělo ty samo?" - odpovídá otázkou nejmladší bratr.

Velikij Novgorod a Pskov, 24. - 29. 4 ČÁST DRUHÁ

Pskov

Pskov leží 790 km od Moskvy, 250 km od Petrohradu a má bezmála 200 tisíc obyvatel. Ve městě se stéká řeka Velikaja s řekou Pskovou. Pskovská oblast na západě hraničí s Estonskem, Litvou i Běloruskem a toto sousedství se promítá i do atmosféry města, především do architektury - ačkoli jsem se později dozvěděla, že ve 2. světové válce byl Pskov téměř srovnán se zemí. Pro mně osobně je Pskov jedním z nejkrásnějších měst, které v Rusku znám. Mým snem je podívat se ještě někdy do "Puškinských hor" a Michajlovského (připomínám, že tam vznikalo ve vyhnanství mnoho puškinových děl - např. Cikáni, částečně Evžen Oněgin).

První písemná zmínka o městě pochází z roku 903. Igor, syn novgorodského knížete se podle legendy zamiloval do Pskovanky Olgy a oženil se s ní. Byla to právě Olga, kdo vládl po smrti Igora a tatáž žena přijala jako první Ruska křesťanství (v roce 957 v Konstantinopoli).

Od 10. století byl Pskov významný díky své pevnosti a až do konce 14. století byl jedním z největších ruských měst. Přitom od poloviny 14. století bylo město nezávislé na Novgorodu a bylo samostatnou feudální republikou.

Přesun z Novgorodu do Pskova
Ukázalo se, že vlak jede přes 5 hodin a autobus na tom není o moc lépe. Navíc spojů je pomálu a stojí skoro 400 rublů. Tuto variantu jsme s Šárkou zavrhly. V devět ráno jsme dojely autobusem MHD na konec města (ulice Pskovskaja a pořád rovně). A hned od rána začal náš šťastný den. Jako první nám zastavil vysloužilý voják, který si odkroutil svá služební léta na ponorce; vždy jsme stopovaly maximálně několik minut a hned jsme jely dál. Všichni řidiči měli tendenci říkat: "No, u vás v Česku (Československu) máte určitě lepší cesty." A my jsme pokaždé s Šárkou vysvětlovaly, že "jak kde". Nicméně když jsme se dostaly do oblasti mezi Solcy a Porchov, musely jsme si v duchu říct, že "tohle" jsme fakt ještě neviděly; výjimkou nebyly díry, kde by se člověku ztratila noha až po kotník...

Porchov

Městečko je malinké a na cizince skutečně zvyklí nejsou. Je zajímavé, že osada byla založena v první polovině 13. století Alexandrem Něvským a pevnost vydržela nejednu bitvu. Dodnes se zachovaly pouze její zbytky (foto vpravo) a pozůstatky starého hradiště (foto vlevo).
Pikantní byla ve městě především návštěva pevnosti - dnes dvou muzeí, které spravuje velmi emotivní až hysterická paní průvodkyně. Naprosto netušila, co znamená autostop, ale nemrkla okem a až po chvíli, když se začala vyptávat, kde máme to auto, kterým jsme přijely, nám došlo, že neví... Když jsme neznaly několik jmen na starém plakátu místního divadla a nereagovaly na několik dalších, označila nás, jakože to vůbec nemůžeme Rusko pochopit a že jsme jako úplně mimo. Největší katastrofa nás však teprve čekala...

Jméno Eva aneb malá odbočka o českých jménech obecně
Obecně lze říci, že česká jména mají ruské ekvivalenty. Ne všechny ekvivalenty jsou však rozšířené i v Rusku - tak je to například s mým jménem. Mimochodem - momentálně začíná být Eva docela v módě (asi tři lidé mi říkali, že mají v rodině malou Evičku a kolejní ochranka mě dvakrát za semestr zastavila, aby mi nakonec "pouze" řekli, že mám hezké jméno...).
"Jeva", tak mě oslovují Rusové. Horší to mají dívky se jménem Michaela. V Rusku je velmi rozšířené, ale ouha, pouze jeho mužská varianta. Tudíž sdělení, že dívce lze říkat "Míšo" vzbuzuje vlnu veselí. Malinko údiv vzbuzují jména typu Radka, protože u těch mají Rusové pocit, že jsou zdrobnělá a musí přece existovat nějaká oficiálnější varianta typu "Rada"... Naprostý kámen úrazu je např. jméno Šárka - jméno mé milé spoluputovnice. Rusové si ho nemohou zapamatovat - někteří si vytváří mnemotechnickou pomůcku slovem "čarka" (číše, pohárek) nebo "žarko" (hic, pařák). Na Ukrajině prý Šárce raději změnili jméno na Annu, protože Šárka byla nad jejich síly...
Nu a teď si představte, že jsme v zapadlém Porchově v muzeu přispěly na slepou holčičku v Dětském domově a paní, která v životě nevytáhla paty z Ruska, se nás zeptala na naše jména, aby za nás mohla zapálit svíčku v kostele. Měly byste vidět její výraz poté, co jsem řekla, že se jmenuji Eva. Ovšem nezůstalo u výrazu! Hned jak opadl první šok, mě začala přesvědčovat, že takové jméno mít nemůžu, že to nejde, že to neexistuje a podobně. Ztratila jsme trpělivost a z legrace se zeptala, jestli chce ukázat pas - ukázalo se, že bez toho neuvěří... (pro jistotu jsem nalistovala stránku s vízem, kde je jméno napsané v azbuce). Chvíli na to nevěřícně koukala, ale pak mě stejně začala znovu vysvětlovat, že to není možné... Nu, Šárka zachránila situaci nápadem, že může postavit svíčku na jiné jméno, že si to Pán Bůh přebere. Tu se paní obrátila jako k zachránkyni k Šárce a zeptala se na jméno jí. Šárka nehnula brvou a vypálila s krásným ruským přízvukem na první slabice "Anna". Já jsem zamrkala, ale pochopila jsem lest a nedala na sobě nic znát. Načež se ke mně paní vítězoslavně obrátila a říká - vidíte, no, Anna, to je normální jméno, ale jak můžu postavit svíčku za Evu?!

Pskov, Velikonoce a alternativní Rusové

Ještě v sobotu odpoledne jsme dorazily do Pskova. Vystoupily jsme na hlavním náměstí (Ploščaď Lenina), hned naproti kremlu. Pojedly jsme a vyrazily směr sosnová ulice, kde jsme měly domluvený nocleh. Naši hostitelé byli Anna a Dima - zhruba naši vrstevníci. Bydlí na okraji Pskova, v lese, na břehu rybníka, v nově postaveném dřevěném srubu (dvoupatrový, s moderní koupelnou, internetem atd., ale zároveň topením na pevná paliva a dřevěnými stěnami). Povečeřeli jsme společně u nich na zahradě a vydaly jsme se do města na velikonoční noční bohoslužbu. Nakonec jsme zůstaly v malinkém zapadlém kostelíku, kde byla téměř rodinná duchovní atmosféra. Bylo to vznešené, slavnostní, srdečné i rodinné.
Musím ještě udělat odbočku na účet toho, že noční bohoslužba o Velikonocích je u ruské nudící se mládeže zhruba stejně populární (a zneužívaná až zneuctívaná) jako u nás půlnoční mše o Vánocích.

Nedělní ráno nás znovu přivítalo oblohou bez jediného mráčku...

A po prohlídce Mirožského kláštera a zvláště Spaso-Preobraženského (viz nahoře vlevo) chrámu s freskamiz 12. století jsme se vypravily na výlet do Pečor a Izborska.

Pečory

Nachází se 70 km západně od Pskova a je už téměř na hranici s Estonskem. Původní město vzniklo jako útočiště poustevníků, kteří žili v jeskyních ve skalách (rusky jeskyně = peščera). V polovině 15. století tam byl založen na dně propasti pravoslavný Pečerský klášter. Místo bylo z válečného hlediska vždy neklidné. V letech 1920 - 1940 náleželo území Estonsku, za 2. světové války byly Pečory v rukou Němců. Teprve od roku 1959 začala důsledná rekonstrukce. Dnes je Pečorský klášter považován za jedno z nejduchovnějších míst Ruska...

Izborsk (starý)

Cesta z Pečor do Izborska není dlouhá, ale zas tolik aut po ní nejezdí. Nakonec se na nás i tam usmálo štěstí vrchovatě. Tentokrát na sebe vzalo podobu Saši, který nás nejen dovezl do Izborska, ale ještě s námi prošel všechny památky a ukázal nám úžasné jezero, na jehož břehu má malé rekreační středisko.
V Izborsku je zachované hradiště. Je to plošina přístupná pouze z jedné strany, z ostatních ji obklopuje strmý svah.
Okolí Pskova je moc sympatické i tím, že není stoprocentně rovinaté jako celá širá Rus, kterou jsme zatím viděly.
Pokud byste se divili, co je to za černé fleky na trávě, vězte, že to je zcela běžný způsob, jak se vyhnout hrabání trávy. Po cestě vlakem zpátky do Moskvy jsou spálené snad celé kilometry půdy a není to pskovská záležitost. Totéž jsme už dříve pozorovali v Pereslavli, v okolí Jaroslavlu, Kostromy... Je to smutná podívaná, většina půdy leží ladem... Můj spolucestující ve vlaku do Moskvy tomu hořce podotkl, že "zemědělství zrušili".




Fotka vlevo zachycuje prameny výborné vody, která vyvěrá prostě tak - přímo ze svahu. Podle legendy jde o dvanáct zázračných pramenů, z nichž každý pomáhá něco léčit - jeden je na zdraví, jeden na lásku atd. Člověk se má napít ze všech, aby se mu prý v životě všeho dostávalo a něčeho nepřebývalo... Voda je skutečně výtečná a jak vidíte, těší se docela velké oblibě.


Je Vám následující záběr odněkud povědomý? Ne? Zkuste se zaměřit především na sbíhající se pramínky vody dole... Tady byly natočené záběry z filmu Andrej Rublev (rež. Tarkovskij).

Na krátké návštěvě na chatě

Poslední den ve Pskově

Vlevo: Kreml s hlavním Troickým chrámem, řeka Velikaja; Vpravo: Řeka Pskova a v dálce staré opevnění města.
Ještě jednou Kreml - tentokrát zevnitř při západu slunce...


















A velká různorodost kostelů a kostelíčků, chrámů...

Velikij Novgorod a Pskov, 24. – 29. 4. 2008 - ČÁST PRVNÍ

Co má společného Novgorod a Pskov?

Jednak jsou to hlavní města oblastí, které spolu bezprostředně sousedí. Mají dlouhou a zajímavou historii a zachované velmi staré památky, převážně kostely, neboť obě města byla svého času významnými duchovními centry, zachované jsou v obou městech Kremly – neboli opevněná centra. Obě města leží na poměrně velkých řekách, takže v nich není nouze o racky. Podle slov domorodých obyvatel je v novgorodské i pskovské oblasti zvláště těžké léto a zima. Oba kraje jsou plné močálů, rybníčků, jezer a řek a vlhkost vzduchu je nesnesitelná jak v horkém létě, tak ve studené zimě. My s Šárkou jsme oblast zastihly v rozpuku jara a celé čtyři dny nám nad hlavou svítilo slunce...

Část první – Velikij Novgorod

Nejprve je třeba upozornit, že známé Novgorody jsou v Rusku dva – jeden Nižnij, východně od Moskvy, bývalý „Gorkij“ (rodiště Maxima Gorkého); a pak Velikij Novgorod, který je vzdálený od Moskvy 530 km severozápadním směrem a právě do něj jsme se vypravily s Šárkou. Z Moskvy jsme odjeli ve čtvrtek večer a do Novgorodu jsme přijeli v pátek v šest ráno.

Hned po příchodu do vagónu nás čekal místní vlakový kolorit. Každý si začíná vybalovat svoje jídlo, mnoho lidí prochází uličkou sem a tam – jednou pro čaj (u průvodčího je k dispozici horká voda, nebo je možné si za pár rublů koupit tradiční ruský nápoj – černý čaj s cukrem, navíc v typickém vlakovém kovovém podšálku, většinou jsou k mání i sušenky), jednou na záchod, většina lidí se převléká do domácího oblečení, protože ve vlaku se chystají spát. Nakonec po desáté hodiny zmlkne centrálně vyluzovaná hudba, zhasne velké světlo a pak se začíná většina cestujících ukládat ke spánku na svých místech – vlastně takových policích. Kouzlo těchto vagónů tkví v tom, že takové otevřené kupé sdílí čtyři lidé a proti nim sedí (jakoby v uličce) další dva (v noci leží). Nu a v našem oddělení seděli tři mladí kluci, kteří se nejdřív cpali gyrosem v placce (tzv. шаурма в лаваше), takže to tam velmi pronikavě vonělo česnekem (skoro by se dalo říct „воняло“). Následně si dámy naproti vytáhly krabici vína a pánové za rohem pivo... Nakonec se ale ukázalo, že mladíci-spolubydlící jsou vzorní hostitelé a sympatičtí kluci, kteří se těší do Novgorodu k rodičům na Velikonoce. Oleg, Semjon a Michail, posledně jmenovaný se vracel domů z vojny a následující den nás ještě doprovodil po některých novgorodských památkách.

Ačkoli jsme dorazili do Novgorodu na čas, tedy před šestou hodinou ranní, na peróně na nás čekal nás hostitel z Hospitality clubu Pavel, alias Paša (www.hospitalityclub.org). Společně jsme dojeli taxíkem k jeho bytu, dostaly jsme s Šárkou k dispozici místnost s počítačem a ještě jsme se všichni uložili k rannímu spánku. Pavel nám pak k snídani nabídl kuřecí polévku, předal nám klíče od bytu a odešel do práce.

Novgorod je o dost severněji než Moskva a je to poznat i na přírodě. Ačkoli byl nádherný slunečný den, stromy se teprve probouzely, tráva se zelenala krátce... jako bychom se v čase vrátily o týden zpět. Městem protéká neobyčejná řeka Volchov, která prý jako jedna z mála na světě dokáže měnit proud svého toku (buď z jezera Ilmeň do Ladožského nebo naopak – podle stavu vody v Ladoze). Rozděluje centrum na dvě části – jedné se říká „Sofijskaja storona“ (podle hlavního kremelského chrámu - viz první foto) a druhé „Torgovaja storona“.

Novgorod má zachované nejen historické centrum v podobě opevněného kremlu,

Památky v kremlu. Zleva: Sofijská zvonice, Památník "Tisíc let Ruska", Sofijský chrám.

ale celkově je ve městě na velmi malém prostoru neuvěřitelná spousta starých kostelů. Poprvé (v polovině 9. století) se o Novgorodě píše v staroruské památce „Pověsti vremennych let“ ve spojitosti s kupeckou stezkou "Iz varjag v greki".

Z historického hlediska byl Novgorod neobyčejným městem. Bylo skoro symbolické, že ulice, kde bydlí Pavel se jmenuje „Svobody“. Novgorod se stal už v polovině 12. století republikou, kterou řídily mužské sněmy, tzv. вече. Údajně taková demokratická shromáždění většinou končila tím, že si vyřídili nesrovnalosti mezi sebou ručně právě na mostě, který obě části města spojoval...

Nedaleko Velikého Novgorodu se nachází místo, kde kdysi stávala pohanská socha Peruna, kterou po přijetí křesťanství (v roce 989) přikázal kníže Vladimír shodit do řeky Volchov. Nyní na tom místě stojí poustevna, kde žije jeden mnich se svými pomocníky a učedníky. V předvečer pravoslavných Velikonoc se nám od něj dostalo obdivuhodně souvislého a poutavého vyprávění o historii místa, ale i o víře, o životě v poustevně atd. Mnich si neodpustil i několik vtípků. Například v okolí poustevny je oblíbené výletní místo Rusů. Abyste pochopili, jak vypadá takový výlet. To vezmete auto, nabalíte do něj dostatek jídla a hlavně alkoholu a dojedete někam – na břeh jezera, na vyhlídku, do lesa... vlastně kamkoli – tam rozložíte jídlo na kapotě auta, pokud máte maso v syrovém stavu, rozděláte oheň a začnete ho péct, k tomu si samozřejmě pustíte nahlas svou oblíbenou hudbu, aniž byste přitom brali ohled na to, že asi pět metrů od vás už se stejným způsobem veselí posádka druhého auta. To vše se děje jen několik desítek metrů od poustevny. A tak nám mnich vyložil, že mají nachystané dřevo, které rozdávají takovým výletníkům, aby neničili stromy v okolí a položil nám docela těžkou hádanku: „Что может быть хуже дня рождения и свадьбы?“ (= Co je horší než oslava narozenin nebo svatby?)

Správná odpověď zní: „Провожать Лёху в армию.“ (= Loučení před odchodem na vojnu.)

Něco přes 2 km od Perunské poustevny (Перынский скит) leží "Jurjev monastyr" - mužský klášter a asi 1,5 km od něj je skanzen ruské dřevěné architektury Vitoslavicy.

Po návratu do města jsme ještě nakoupily s Šárkou správné suroviny a začaly jsme chystat bramboráky... nu, Pavel je sice nakonec jedl s kečupem, ale snad mu chutnaly...

Praktické informace

Vlak z Moskvy do Novgorodu odjíždí z Leningradského nádraží (metro Komsomolskaja), v 21:50 a lístek do tzv. plackartnogo vagónu stál 474 rublů (bez ložního prádla) – koupit lístek za tuhle cenu je třeba minimálně týden dopředu. Příjezd do Novgorodu 5:50 ráno.

Autobus č. 7 nebo 7a jede od hlavního nádraží do skanzenu Vitoslavicy, odtud lze procházkou dojít do kláštera a ještě dál je poustevna. Z poustevny lze jít po cestě přímo (nezabočovat podél vody) a dojdete po Slovinské ulici až na zastávku téhož autobusu.

Ještě přikládám ofocený novgorodský autobusový jízdní řád:

Rozkvétající Moskva

Právě taková teď Moskva je. Lístečky už se prodraly ze zdánlivě mrtvých větví a teď ještě září svou svěží zelenou barvou. Kvetou jarní kytičky, už i tulipány a nasazeno má šeřík. Je zatím moc příjemně - slunečno, teplo, ale ne úmorně.
Minulé úterý jsem se vrátila z báječného výletu, ale zážitky jsem neustále nebyla schopná sepsat, lépe řečeno dopsat do konce, a tak se zatím dělím pouze o fotku, která zachycuje, jak mě přivítala univerzita v 7 hodin ráno po příjezdu ze Pskova.

Takhle vypadá cesta od metra na univerzitu v sedm hodin ráno (o dvě míň českého času).